Jít Zlatou cestu aneb Žádné zkratky do vyšších frekvencí

Ano, je fakt, že už byl i den, kdy na Hromnice – o hodinu více, ale až teď vnímám skutečný vnitřní průlom. Uvolnění po prožití nejen uplynulých, přírodou do nitra stažených měsíců, ale hlavně po prožití mé intenzívní zkušenosti, kdy jsem vloni během celého listopadu doprovázela 13 odvážných žen ve třech komorních uskupeních, na jejich Zlaté cestě životem. Nešla jsem touto cestou poprvé. Sama i s jinými už málem nespočetněkrát, ale stejně na mně nezůstala „nit suchá“, a já jsem se proudem skupinové transformační dynamiky zakotvovala v úplně nové úrovni vnitřní stability …  Opakování matka moudrosti…Takže… 

Zlatá cesta, nastíněná individuálním profilem, tedy specifickým uspořádáním genových klíčů, je geniálním nástrojem nejen osobní, ale zároveň i celospolečenské transformace.  A navíc v rytmu planetární evoluce, což dává velký smysl.  Genové klíče (jejich mise) vedou do všech skulin lidské osobnosti a navyšují v její DNA, v jakožto skvělém vodiči, světlo.  Probouzejí tak skutečného lidského génia do vnějšího světa. Nemyslete na génia typu Mozarta nebo Einsteina, ale představte si génia ve smyslu maximálně využitého potenciálu, který vám byl pro současnou inkarnaci svěřen, abyste ho ve službě lidstvu, planetě Zemi a Celku odevzdali.  Zlatá cesta je cestou osvobozování lidského génia. To zní úžasně!  A úžasné to také je! Člověk na ní zažívá radostné pocity z objevené svobody, ale zároveň je nekompromisně konfrontován se svými stíny – a co hlavně – je  žádán o velkou trpělivost a skutečnou pokoru (tedy ne tu, která pod svou falešnou maskou skrývá zbabělost). Vážně nic nejde uspěchat.  Žádné zkratky do vyšších frekvencí. Žádné urychlovací a instantní řešení osobní, rodové či celosvětové karmy. Co vnitřně nevstřebáme a neukotvíme, a co není v souladu se záměrem osobního i univerzálního vědomí, nás nepustí,  třebaže by byl záměr jakkoli ušlechtilý. (Někdy si říkám, že expanze lidského snažení k výkonu, růstu a přerůstání na sebe dokáže vzít vskutku podoby mnohé.)  Prostě žádná osobní zadání pro Vesmír, že si odteď přeji být takovým, onakým nebo makovým (příp. si sami doplňte jakým) člověkem…  A to mě na tom bytostně sedí. NAPOJENÍ NA SEBE, ALE TEPEM VESMÍRNÉHO VĚDOMÍ NA NITI POZEMSKÉHO ČASU. To je cesta, na které si nic nejde vynutit.  Říká se jí zlatá, protože člověka vede ze stínů k jeho pravým darům.  Výsledkem jejího procesu je ale vlastně (na první pohled možná paradoxně) stav úplné lidské obyčejnosti.

Tak – a to je můj další průlom. Říkáte si asi –  nic nového pod sluncem. Jasně – pro mě taky nic nového. Jenže přece – ten průlom zevnitř mě prostoupil takovou dávkou nového vnitřního klidu a hluboké důvěry, že jsem měla potřebu vyjádřit, jak nádherné je cítit se obyčejným člověkem a mít radost z toho, že JSEM.   Je to tak prosté a klidné, jako bych šla spíše cestou bílým sněhem než zlatou cestou. Ale to je asi také tím, že je venku za okny sníh…