Jak se zastavit a nemít špatný pocit, že jsem volný čas promrhala

Vždycky všechno vzorně splněno. Spolehlivě. Někdy přímo brilantně. Podle rovnice sebepotvrzení – když mě chválí, jsem v pořádku – je pro ni pochvala nejen odměnou, ale i hnacím mechanismem, že to má smysl, že její život má smysl, že ona má smysl. Tak se snaží dál – a ještě víc.

Při takovém nastavení je skoro nemožné, aby ji nějaká ta důležitá role – manažerka, učitelka, lékařka, soudkyně – neminula. Pozice v soukolí systému, ve kterém jde především o výkonnostní prokazování loajality i za cenu ztráty vlastní autenticity. ( I když – ono jde vlastně především o tu ochotu vykonávat danou roli na 110 %. A pak může být i zdravotní sestra či máma na rodičovské.)

Ještě nejspíš netuší, že rovnice vnitřního pohonu „když mě chválí, jsem v pořádku“, přestane dříve či později fungovat způsobem, jak byla zvyklá. A bude potřeba se naučit žít také podle jiné, která je a bude pro její život zásadnější.  

Signály hlásící jakousi plíživou vnitřní nespokojenost a vleklé vyčerpání zatím přehlíží. Jenže to prostě nejde vydržet…

To už nejde vydržet – takhle už fakt dál nemůžu!

Kontrolka hlásící stav vyčerpané energie a vnitřní nespokojenosti je  přehlížena už tak moc a dlouho, že si i „vysoce funkční“ žena konečně ten čas pro sebe udělá.  Ostatně důvod, kterým si to svoje zastavení omluví a opodstatní, tady přece je:

I doma už mi to říkají, že bych se měla trochu zastavit. A vážně nebudu riskovat mrtvici, která minulý měsíc ranila kolegyni z jiného patra…

Ale víte co? – to volno bylo příšerné! To se nedalo vydržet! Já jsem nevěděla, co si počít… Bože! Ty pocity nedostatečnosti, že jsem ten volný čas vlastně promrhala, jsou tak hrozné, že si už zase dlouho žádné volno radši nedám.  Řekne se – zastav se, odpočiň si – ale jak?

Je vám to povědomé? Pak čtěte dál.

Zastav se, odpočiň si – ale jak?

Pokud už jste v bodě, kdy si uvědomujete, že bez dělání průběžných pauz (nejen plánovaných dovolených), to asi nepůjde, nebo se už o taková zastavení snažíte, nenechejte se odradit počátečními nepříjemnými pocity, které se se zastavením typu „jen tak být sama se sebou“ dostaví.

Když člověk zůstane skutečně sám se sebou, začne většinou pociťovat nepohodlnou nervozitu. Prostě zpočátku neví, co si v tom „nic“ počít. Takže: buď svoje zastavení okamžitě vyplní nějakou aspoň trochu užitečnou činností (uklízení, sportování), anebo se pro příště takovým chvílím raději vyhne.

Rovnice vnitřního pohonu – když mě chválí, jsem v pořádku – tady totiž přestává platit. Najednou tu není nikdo, kdo by za něco mohl chválit. A za co taky? Za to „nicnedělání“ nebo koukání „do stromů“?

Chce to novou zkušenost

A teď to chce odvahu. Udělat si svoji vlastní zkušenost, která bude založená na nové rovnici. Můžeme ji nazvat rovnice sebevyživenosti a její podstata zní: sama zodpovídám za naplnění svých potřeb. (Neznamená to, že rovnice „když mě chválí, jsem v pořádku“ přestane platit, ale jen to lpění na ní se nejspíš změní. A ve výsledku můžete zažít průlom – podobný hacknutí – ve svém celkovém dosavadním fungování, kdy vás občasně či častěji doprovázejí pocity strachu s otázkou co bude, až se se ukáže, že už to nezvládám, jako dřív.)

A teď se tedy posuňme ke zkušenosti s novou rovnicí vnitřního pohonu. Opakuji: sebevýživa s vlastní zodpovědností za naplnění potřeb, které mě dělají spokojenějším člověkem.

Jak se zastavit

Následující postup je použitelný, ať se zastavíte u stolu v kanceláři, po cestě autobusem, nebo doma.

1. Předně – na nic nečekejte a začněte kdykoli, kdy si vzpomenete.
2. Uvědomte si, že nepohodlné pocity při zastavení nejsou vůbec neobvyklé. Ba naopak – je potřeba s nimi počítat.
3. Tyto pocity neřešte a jenom jim dovolte být. Uznejte, co se ve vás děje. Můžete si to v duchu nebo nahlas popsat.
4. Všimněte si také svého těla. Ať sedíte či stojíte, opřete se nohama o zem (o podlahu). Protáhněte se a vnímejte, kam vás tělo vede. Chce se vám vyskočit? Tančit? Spát? Plakat? Následujte proud ve vašem těle.
5. Jste ve vztahu sama se sebou a pomalu si začínáte uvědomovat, že stačí být. Pokud jste nervózní, že je to divné-, vzpomeňte si, že pracujete na nejužitečnějším projektu – na vlastní sebevýživě. Pochvalte sama sebe.
6. Dýchejte a dopřejte si tolik času, kolik potřebujete (nebo v danou chvíli můžete).
7. Když budete zastavování procvičovat po minutách, už vás pak tolik nepřekvapí ani prostor delšího zastavení. Ostrůvky sebevýživy se začnou objevovat víc a víc, až vám ten prostor „ničeho“ nakonec nepřijde vůbec divný.

Zastavení není žádná věda

Nechce se vám věřit, že by tohle mohlo stačit? Ale ano. Opravdu – je to tak. Zastavení není žádná věda. Akorát není vždy tak jednoduché udělat si nový druh zkušenosti, který tak docela nepasuje do stávajících zkušeností, založených na nějakém (nejlépe měřitelném) výsledku.

Takže bez vlastního prožitku tímto procesem projít a na vlastní kůži zjistit ten paradoxní stav, že právě prázdné zastavení je ve skutečnosti naplněné bohatou výživou, to nejspíš nepůjde.

Ale pro začátek by vám mohla právě motivace mířená na výkon pomoct – pusťte se do té nejzodpovědnější činnosti – do té práce ze všech nejtěžších – naučte se dělat NIC a v tom NIC zůstat. Je to životadárné.

Bude se vám lépe žít, aniž by jste se musela své role, na které vám záleží, vzdávat. Tedy – pokud sama nebudete chtít.