Adventní šeptání (poetické vyjádření situačního tvoření vlastním prožíváním)

Život je takový, jak ho prožíváme

Každý jeho okamžik naplňujeme svým prožíváním a tvoříme ho, ať jsme si toho vědomi, nebo ne.

V širších přírodních zákonitostech zobrazuje právě adventní čas stav  niterného rozpoložení, kdy nám může všechno připadat  ztracené, nepřejícím až krutým mrazem omráčené, ztuhlé a bezvýchodně zavřené.  V těchto podmínkách není těžké přicházet o důvěru a někdy docela ztratit naději.

I když jsme byli a často jsme vystavováni tuhému mrazu (neadekvátních povinností, požadavků a okolností), kdykoli si uvnitř sebe (po malinkých chvilkách) vytvářejme  prostor jako doma o Vánocích – útulný, provoněný a nasvětýlkovaný.  Je to kolébka nových (a třeba staronových) možností.

A pak se naučme pozorovat a vyznat se v procesech, které se v kolébce dějí.  Je to naše prožívání – prožívání, kterým vyplňujeme vlastní život. Naučme se ke kolébce sklánět a zahřívejme ji svojí něhou a laskavostí. Nepřestávejme, i kdyby se v ní dělo cokoli, třeba to, co se nám zrovna nelíbí nebo nehodí. Kolébku neopouštějme. Neopouštějme sami sebe. Tak si budeme hýčkat drahocennou důvěru, se kterou se dokážeme v pravou chvíli pokojně uvolnit a zůstávat s otevřeným srdcem a možnostmi tak akorát – pro nás, pro druhé i  Život sám.  

A tak si šeptám do adventu:                

Zdá se, že nic není
Přesto důvěřuji, že je
Zase přijde -  Naděje.

Jen abych už nikdy nezapomněla
ke kolébce nového Života sklánět se a nehledala v širém světě,
kam složit hlavu svou, srdce své a tělo své…
Mí tři králové, hej, slyšíte? Jste tu?!   

Zdá se, že nic není 
Přesto vím, že je
Na samém dně každého okamžiku paprsek nového –
pro mě, pro tebe, pro Život.