Hranice mezi světy živých a mrtvých se v tyto dny opět po roce ztenčuje. Už kdysi jsem tady o specifičnosti tohoto času psala. A ještě dříve o nutnosti jakkoli se žalu a zármutku nevyhýbat. A protože je pro (náš) život vztah se smrtí klíčový, připadá mi dobré znovu pohled tímto směrem zaostřit.
Klíčovým ho v první řadě dělá samotný fakt, že život je pomíjivý. A ve druhé řadě nezbytná nutnost se s tímto faktem opakovaně vyrovnávat a žít tak, jako bychom se stále loučili.
Nedokonavý vid slovesa vyrovnávat naznačuje, že je to proces zároveň probíhající i neukončený: Dokud jsme živí, nepřetržitě se s pomíjivostí, kterou provázejí proměna a smrt, nějak konfrontujeme, ať si to uvědomujeme, nebo ne.
V perspektivě pomíjivosti jaksi permanentně tušíme, že vlivem různých životních okolností, nad nimiž nemáme kontrolu, můžeme ztrátě čelit vlastně kdykoli. A i když nám smrt nemusí do života vtrhnout dramatickým způsobem, často jsme nuceni něco (někoho) opustit, cítíme se být něčím (někým) opuštěni, musíme se s něčím (někým) rozloučit, a možná dokonce i obětovat to, co jsme dokázali a čím jsme.
Zákonitost pomíjivosti si každý ve svém prožívání nějak uspořádává a nějak se k ní vztahuje. A co je důležité – toto osobní vztahování se k pomíjivosti a ke smrti pak do značné míry naviguje kroky celým životem.
Když máme dobrou zkušenost, že i s nepříjemnou změnou přichází něco nového, a důvěru, že svůj život zvládneme utvářet stále znovu a znovu, faktor pomíjivosti nás může posilovat a formovat nás v tvořivou bytost směřující k tomu, co je opravdu důležité. Stáváme se životu otevření.
Když ale nevíme, jak snášet změny a ztráty, budeme se jich nejspíš děsit, a vyhýbat se čemukoli, co by k nim mohlo vést. Můžeme se začít životu, tedy jeho pomíjivé podstatě, nevědomě vyhýbat. Potom někdy nerozumíme tomu, co nás brzdí, uspává a někdy až umrtvuje. Můžeme za tím být strach z bolesti z možné ztráty: Radši to nemít, než to ztratit.
Vyznat se ve vlastním vztahu k pomíjivosti a jejím variacím, jako jsou proměna, změna a konce všeho druhu, které všechny spadají do kompetence smrti, je jedním ze základních kamenů naší běžné seberegulace a v celku životní vitality. Je proto užitečné vydat se občas do míst našeho prožívání, do kterých se nám zrovna nechce, a podívat se, jak to vlastně s pomíjivostí a smrtí máme.
Máte chuť se na váš vztah se smrtí a pomíjivostí podívat?
Úplně bude stačit malé zastavení s poctivým vnímáním tohoto sdělení:
Život je pomíjivý. Žít tak, jako bychom se stále loučili.
Podstatou pomíjivosti je věčná proměna a cestou k vyrovnávání se s touto pozemskou zákonitostí je ochota se učit vést tvořivý dialog se Životem, ochota neulpívat příliš na představách, ani na výsledcích. Tedy ještě lépe – ulpívat tak akorát.
Takže mimochodem – ať jste pohledem na pomíjivost zblízka zjistili cokoli, důležitější než samotné zjištění, je právě samo průběžné vztahování se k pomíjivosti. V něm je klíč k autentickému životu a lehkosti bytí. V každé vteřině a v každém vědomém zastavení máme možnost situačně tvořit a zažívat naplňující spoluúčast na životním dění, pokud jsme připravení ztrácet – v první řadě představy a domněnky, o tom, jaký by měl život být.