Náš vztah se smrtí je pro život klíčový. Víte, jak to s ní máte?

Hranice mezi světy živých a mrtvých se v tyto dny opět po roce ztenčuje. Už kdysi jsem tady o specifičnosti tohoto času psala. A ještě dříve o nutnosti jakkoli se žalu a zármutku nevyhýbat. A protože je pro (náš) život vztah se smrtí klíčový, připadá mi dobré znovu pohled tímto směrem zaostřit.

Proč je vlastně náš vztah se smrtí klíčový

Klíčovým ho v první řadě dělá samotný fakt, že život je pomíjivý. A ve druhé řadě nezbytná nutnost se s tímto faktem opakovaně vyrovnávat a žít tak, jako bychom se stále loučili.

Nedokonavý vid slovesa vyrovnávat naznačuje, že je to proces zároveň probíhající i neukončený: Dokud jsme živí, nepřetržitě se s pomíjivostí, kterou provázejí proměna a smrt, nějak konfrontujeme, ať si to uvědomujeme, nebo ne.

V perspektivě pomíjivosti jaksi permanentně tušíme, že vlivem různých životních okolností, nad nimiž nemáme kontrolu, můžeme ztrátě čelit vlastně kdykoli. A i když nám smrt nemusí do života vtrhnout dramatickým způsobem, často jsme nuceni něco (někoho) opustit, cítíme se být něčím (někým) opuštěni, musíme se s něčím (někým) rozloučit, a možná dokonce i obětovat to, co jsme dokázali a čím jsme.

Zákonitost pomíjivosti si každý ve svém prožívání nějak uspořádává a nějak se k ní vztahuje. A co je důležité – toto osobní vztahování se k pomíjivosti a ke smrti pak do značné míry naviguje kroky celým životem.

Snášet změny a ztráty

Když máme dobrou zkušenost, že i s nepříjemnou změnou přichází něco nového, a důvěru, že svůj život zvládneme utvářet stále znovu a znovu, faktor pomíjivosti nás může posilovat a formovat nás v tvořivou bytost směřující k tomu, co je opravdu důležité. Stáváme se životu otevření.

Když ale nevíme, jak snášet změny a ztráty, budeme se jich nejspíš děsit, a vyhýbat se čemukoli, co by k nim mohlo vést. Můžeme se začít životu, tedy jeho pomíjivé podstatě, nevědomě vyhýbat. Potom někdy nerozumíme tomu, co nás brzdí, uspává a někdy až umrtvuje. Můžeme za tím být strach z bolesti z možné ztráty: Radši to nemít, než to ztratit.

Vyznat se ve vlastním vztahu k pomíjivosti a jejím variacím, jako jsou proměna, změna a konce všeho druhu, které všechny spadají do kompetence smrti, je jedním ze základních kamenů naší běžné seberegulace a v celku životní vitality. Je proto užitečné vydat se občas do míst našeho prožívání, do kterých se nám zrovna nechce, a podívat se, jak to vlastně s pomíjivostí a smrtí máme.

Podívat se na smrt a pomíjivost zblízka

Máte chuť se na váš vztah se smrtí a pomíjivostí podívat?

Úplně bude stačit malé zastavení s poctivým vnímáním tohoto sdělení:

Život je pomíjivý. Žít tak, jako bychom se stále loučili.

1. Ještě jednou si toto sdělení přečtěte a pozorně vnímejte, jak na něho odpovídá vaše tělo, jaké se přidávají emoce a myšlenky.
2. Pokud se vám do toho nechce, nenuťte se, ale v každém případě i toto registrujte jako pravdivé zjištění – pro tuto chvíli dost možná prožíváte odpor se k pomíjivosti vztahovat.
3. Jestliže jste odpor ke vztahování se k pomíjivosti nezaznamenali, vnímejte dál a nechejte se sdělením prostoupit.
4. Nechtějí vás jisté pádné argumenty rychle přenést do sféry jistoty – „že takhle to přece je, a nemá cenu se tím zaobírat“? Nebo je snad po ruce další vznešená jistota – „že smrtí nic nekončí; a smrt je pouhým přechodem do lepšího života“? Rozhodně tyto „jistoty“ nerušte, ale pokud se objevily, na chvíli je dejte stranou. Navraťte se k vašemu tělu.
5. Jaké zprávy přicházejí z nitra těla? Vnímejte tiché i hlasitější signály a jen se jich dotkněte. Možná jim nepotřebujete dávat žádné pojmenování, ale navažte s nimi spojení. Vezměte je na vědomí, protože o to jde.
6. Většinou tu narazíme na smutek, žal a vztek. A většinou před nimi chceme rychle zmizet. Nepatlat se ve smutku, ať z toho nemám depresi… Respektujte se a klidně před těmito nepohodlnými a bolestivými pocity vycouvejte. Ale to ony jsou zdrojem uzdravení, tvořivé proměny a vitality. (A zdrojem deprese se naopak stává trvalejší odpojení od nich a jejich neuskutečnění.)
7. No – a nyní máte aktuální obrázek o vašem vztahu se smrtí a pomíjivostí života. Dejte si do pomyslného rámečku, co jste zjistili.

Podstatou pomíjivosti je věčná proměna

Podstatou pomíjivosti je věčná proměna a cestou k vyrovnávání se s touto pozemskou zákonitostí je ochota se učit vést tvořivý dialog se Životem, ochota neulpívat příliš na představách, ani na výsledcích. Tedy ještě lépe – ulpívat tak akorát.

Takže mimochodem – ať jste pohledem na pomíjivost zblízka zjistili cokoli, důležitější než samotné zjištění, je právě samo průběžné vztahování se k pomíjivosti. V něm je klíč k autentickému životu a lehkosti bytí. V každé vteřině a v každém vědomém zastavení máme možnost situačně tvořit a zažívat naplňující spoluúčast na životním dění, pokud jsme připravení ztrácet – v první řadě představy a domněnky, o tom, jaký by měl život být.