Mějte se všichni rádi. Tuhle větu jsem slýchávala od mé mámy, když vzpomínala na poslední chvíle se svojí mámou, mojí babičkou, než naposled zavřela oči. Víte, jak to je. Některého dítěte se vyslovená slova ani nedotknou, jinému dokáží vyrýt na celý život punc. Že jsem si babiččina poslední slova až příliš zvnitřněla, jsem si uvědomila, když jsem...
Nepochybuji o tom, že společenství, která mají v základu svého názvu slovo včela, je dlouhá řada. Ale je mezi nimi jedno, s kterým je můj život více než třicet let provázaný, přestože už do něho fakticky dávno nepatřím. A právě tohle společenství nese jméno VČELA-RAN. Pro takové pojmenování měli jeho zakladatelé pádný -, a vlastně zcela prozaický důvod. Byli totiž...
Je květen. Mám narozeniny. S vděčností i zvědavostí se nechávám objímat chvílí, ve které se před lety čas a prostor protnuly – , a já se prvně nadechla. Nořím se do atmosféry chvíle, kterou se samo Bytí s mým prvním nádechem v právě narozeném fyzickém těle prolomilo do pozemské dimenze. Nic naplat – i když jsem „přišla na svět“ v okresní porodnici, punc a vesmírné uspořádání tohoto okamžiku...
I po těch deseti letech, co se s Panem známe, je to stejně občas docela těžké. Vzbudit se v noci vytržena panickou hrůzou a sledovat, jak mým tělem procházejí vlny děsu v podobě bušícího srdce a touhou běžet a běžet, je fakt náročné. Hrůza, že přicházím o „svůj“ život, je vlastně archetypální hrůzou o Život jako takový. Je v něm strašidelná, děsivá hrůza všech těch,...
„Jako letadlo, které vyletí nad mraky…“ – znělo uvnitř mne, když jsem seděla v letadle a odlétala na jeden z ostrovů dávného domova obyvatel potopené Atlantidy. „Jako letadlo, které vyletí nad mraky…“ – zní. A já naslouchám. Sleduji, co přichází. To je přece metafora daru genového klíče 23 s názvem Jednoduchost? A ten je v mém hologenetickém profilu na pozici životního úkolu -, uvědomila jsem si… Sedím...
Jistě tu zákonitost znáte také… Na jevy, které se nacházejí v naší blízkosti, obzvláště na živoucí procesy, kterých jsme součástí, aby si vzal člověk lupu -, když na ně chce pořádně uvidět… Uplynulo devět měsíců ode dne, kdy jsem se naposled rozloučila se svým tátou – před tím, než navždy odešel za obzor známé krajiny, které běžně říkáme život. Byly...
Ano, je fakt, že už byl i den, kdy na Hromnice – o hodinu více, ale až teď vnímám skutečný vnitřní průlom. Uvolnění po prožití nejen uplynulých, přírodou do nitra stažených měsíců, ale hlavně po prožití mé intenzívní zkušenosti, kdy jsem vloni během celého listopadu doprovázela 13 odvážných žen ve třech komorních uskupeních, na jejich Zlaté cestě životem. Nešla jsem touto cestou...
Jdu po chodníku k hrobu tvých rodičů. Jako vždycky – u čtvrtého zastavení křížové cesty odbočím doleva a pak už jen pár kroků. Ach tati, vždyť já tam dnes jdu také za tebou. Je to vážně pravda? Je. A stvrzením této pravdy je urna nesoucí tvé jméno. Dívám se na ni. Byla jsem zvyklá vídat tvé jméno spojené jen s jedním řádkem. S...
Tak si to představte… Držíte v rukou úplně čerstvou knihu, která se na pultech knihkupectví objevila sotva před pěti dny. Držíte vlastně malou, vizuálně sympatickou knížečku, lákající k doteku, o které ale víte, že je víc než pouhou knihou. A to nejen proto, že od počátku sledujete její příchod na svět – od jemného inspirativního chvění v éteru až do této ušlechtilé, hmotné...
Možná proto (nebo zřejmě proto), že v tyhle dny vyvrcholila – řečeno jazykem hvězd – kvadratura Pluta s Merkurem – jdu do hloubky situace, kterou jsem nedávno prožila, když jsem se na chvíli stala „náhodnou“ posluchačkou jednoho workshopu. Pro lepší představu: workshop probíhal ve volné přírodě uvnitř velkého stanu a já byla venku – za jeho otevřenými plachtami. Čekala jsem tam na svoji kamarádku...
