Prostor hojivé přítomnosti

V čase letních prázdnin mi zvoní telefon s číslem mé dávné přítelkyně. (Píši dávné, ne proto, že už bychom přítelkyněmi nebyly, ale proto, že nás naše životní cesty fyzicky oddělily, a podoba našeho přátelství se v běžícím čase scvrkla na esemesková  narozeninová a novoroční přání.)

Zvedám telefon a ozývá se: „Jestli mě nepomůžeš ty, tak už nikdo.“  Věta se silným nábojem…   Nechápu zprvu, co se děje.  Já? V tak „nezastupitelné“ roli? Proč? Je to sice voda na mlýn terapeutova ega, ale o tom už něco vím, takže se na to tak snadno „nechytím“, ani když se jedná o dobrou známou. Ale teď opravdu nejde o mě…

Vnímám naléhavé trápení přítelkyně: trvá to už dlouho. Je vyčerpaná, nic jí nebaví, nezvládá práci, kterou má tak ráda, nezvládá  každodenní život, bortí se jí vztah s manželem a s dospívajícím synem. A navíc si uvědomuje dlouho plíživý, ale zřejmě již těžký problém s alkoholem.  Psychiatr ani psycholožka jí (dosud) nepomohli. Referuje, že mají oba dlouhé objednací lhůty a pak na ni stejně nemají dostatek času a klidu. Ona v tom fofru u nich nikdy neví,  co říkat… Aha – už začínám více chápat – má přítelkyně potřebuje  prostor plné terapeutovy přítomnosti a napojení. A toho se jí zatím nedostalo.  Už proto se její nevyhovující a tíživý stav nemohl začít měnit. V úzdravném procesu patří přece právě „odborníkova“ přítomnost k těm nejkritičtějším faktorům.     

Tak si domlouváme schůzku – jako přítelkyně,   z nichž jedna má profesi pečovat o duši.   Scházíme se a sdílíme životní příběh mé přítelkyně.  Nacházíme místa, v nichž se jaksi zauzloval. Právě na tato místa odevzdala svoji vlastní sílu. Místa, jejichž společným jmenovatelem jsou očekávání druhých –  rodina, škola, zaměstnavatel, podřízení, nadřízení.  Přítelkyně se diví, proč už to staré schéma nefunguje – vždyť se přece tak stále snaží, aby byli všichni spokojení?  A výsledkem je vyčerpání a  kolapsové stavy.  Tak…  A je to tady – pro mě zase – pro přítelkyni nový životní objev podobající se znovuzrození. Objev nalezený pod nánosem aktuální životní bolesti a tíhy, vzniklé z dávno nepotřebných úkonů, patřících naší  mylné staré víře, že čím více dáme jiným, tím více dostaneme zpět.  Tento objev  v podobě vytrysknuté zprávy  z její duše a jdoucí do buněk celého jejího těla, přináší  drahocenné „tajemství“,  které mám  čest jí tlumočit do slov:  sílu máš ve svém nitru, to ona  ti dokáže  pomoci vymanit se z každého nevyhovujícího stavu – pokud jí to dovolíš…

Teď před sebou má přítelkyně čas velkých změn, který si bude žádat  její velkou odvahu a trpělivost, než staré životní zvyky promění v novou, příznivou realitu.  Doporučuji jí, ať dál navštěvuje  psycholožku (mně jako své kamarádce může zavolat kdykoliv 🙂 ). „Na cestu“ změn jsem ji vybavila užívací lahvičkou Bachových esencí, který ji a celý proces životní změny podpoří.

Nedávno mi volala, že jsem jí hodně pomohla, hlavně tím, že jsem ji „probudila“. „To ne já, já byla jen u toho,“ odpovídám jí. „Ale to bylo to nejdůležitější! Tehdy se všechno otočilo tím dobrým směrem!“ dodala.

Přestože bylo moje setkání  s kamarádkou po letech výjimečné,  stalo se na něm  vlastně to, co s úctou prožívám s tolika jinými lidmi, kterým poskytuji důvěrný prostor duševní péče pro znovuzrození  jejich vlastní síly. Je to radost, i když se někdy pěkně „zapotíme“!  

Co tedy vlastně dělám, když  poskytuji důvěrný prostor duševní péče pro znovuzrození osobní síly?

Vytvářím prostor své plné přítomnosti pro druhého člověka s největším respektem k němu – k jeho jedinečnosti, jeho aktuálním pocitům a názorům. Dívám se na něho s velkou důvěrou ve  vlastní sílu, která potřebuje být (znovu) objevena, aby se mohla stát prospěšnou a  užitečnou v jeho životě.