Máte strach? Mluvte s ním…

„Vím, že jsem musela udělat změnu – chtěla jsem to – ale přesto se teď moc bojím a mám úzkost…“ Takto začíná mluvit na sezení mladá dáma Laura, která udělala nedávno ve svém zaměstnání změnu a za mnou přichází, abych ji pomohla s pocity strachu, které se vynořily, a jsou stále silnější a neodbytnější. Nechce do nového zaměstnání nastoupit úzkostná a plná strachu. Chce se nebát… Naslouchám jí… Uvědomuje si, že na nepředvídatelné okolnosti, které ji na novém místě čekají, nemá myslet, protože by tím svoji situaci jen zhoršovala, ale stejně má strach. Přesvědčuje se, že doposud vždycky všechno zvládla, ale ani to nepomáhá… Bojí se. A z toho, že se bojí, je sama sobě nepříjemná – a její stres se ještě zvětšuje. Zajímá ji hlavně – JAK SE NEBÁT?

Situace i její kontext jsou pro mě vcelku přehledné. Takže Lauru svými otázkami vracím od požadavku, vytvořeného její myslí – což je zjistit, jak se nebát? – k tomu, co Laura skutečně prožívá. Právě teď, když opustila jedno zaměstnání a vyrazila do druhého, ale ještě tam není: „No mám ten strach! A nechci ho mít – proto jsem tady…“  Dobře. Znovu ji vracím a říkám jí, ať se svým požadavkem, že strach nechce mít, tolik nespěchá. Ať se teď naopak zastaví, nikam ve své mysli neutíká; a se svým strachem se zkontaktuje. Ať ho vnímá jako hlas, který je třeba vyslyšet. Přichází moment obratu. Laura se dostala do kontaktu se svým strachem – (s tou většinou nepohodlnou emocí) – který ji nepřišel ohrožovat, ale chránit.  Přišel ji zpomalit a ztišit, aby se soustředila a uvědomila si, kde se nachází a co skutečně prožívá, aby se mohla plně vnitřně zaktivovat a soustředit na změnu, kterou prochází, a také na okolnosti, které ji na druhé straně čekají.

V hovoru se nám objevila obrazová metafora Lauřiny situace, ve které žena usedá do loďky, odrazí se od břehu a pluje na širou vodu. Neví, co ji na druhém břehu čeká, jen ví, že tam musí… Na co se může spolehnout?  V tomto smyslu se Laury ptám, jak by tedy měla vypadat její vnitřní aktivace? Co je potřeba udělat? Ptám se, jaké si uvědomuje poselství strachu? A přicházejí Lauřiny niterné odpovědi: „Stojím si za svým rozhodnutím a za důsledky s ním spojené ponesu zodpovědnost. I kdyby se ve výsledku zdálo, že jsem selhala. Budu vědět, že ne; že jsem neselhala, protože jsem si umožnila uskutečnit změnu, po které jsem toužila.  Je to pro mě výzva. Pomůže mně, když si uvědomím, jaký mám repertoár svých dovedností, o který se mohu v nové práci opřít.“ Vyslovením těchto (a dalších) odpovědí se Laura zkoncentrovala a zjistila, že se vlastně nejvíc obává možnosti vlastního selhání, které by mohlo přijít, kdyby v nové práci z jakýchkoli důvodů „neobstála“. Konfrontace s tímto zjištěním obnažilo její vnitřní pravdu – trhlinu, na kterou emoce strachu upozorňovala. Přijetím této pravdy Laura získala nejen poznání, že strach není její nepřítel, kterého je potřeba se co nejdříve zbavit, ale získala hlavně příležitost být ve své aktuální situaci více připravená, rázná a odvážná.  Zjistila také, že nepříjemný stav, kvůli kterému mě navštívila, spočíval ani ne tak ve strachu samém, ale v tom, že ho Laura nenechala volně proudit,  a udělat pro ni, co měl – připravit ji a lépe zkoncentrovat vlastní síly…

Tuto situaci se ještě skvěle dala skvěle podpořit  z říše rostlin. Výborně se z Bachovy květové terapie osvědčila tato kombinace: Walnut (esence na přechodové situace, kdy opouštíme jedno místo nebo stav, jdeme do druhého,  a potřebujeme se příznivě zadaptovat), dál White Chestnut (který usměrňuje neodbytné, nechtěné myšlenky) a Mimulus (esence, pomáhající s konkrétními strachy ze známých věcí).