Není se čeho bát

Mějte se všichni rádi. Tuhle větu jsem slýchávala od mé mámy, když vzpomínala na poslední chvíle se svojí mámou, mojí babičkou, než naposled zavřela oči. Víte, jak to je. Některého dítěte se vyslovená slova ani nedotknou, jinému dokáží vyrýt na celý život punc. Že jsem si babiččina poslední slova až příliš zvnitřněla, jsem si uvědomila, když jsem nastoupila do vlastního psychoterapeutického procesu.

Žít s tímto puncem má – jako všechno – svoje pro a proti. O škodlivém efektu odsouvání a uzavírání nelibosti a vzteku ve prospěch laskavého hesla „mějme se rádi“ se zřejmě nemusím rozepisovat. Prostě jsem  dlouhá leta strážila toto poselství za použití mnoha způsobů popírání všeho, co by mohlo přinést nesoulad či rozladění kolem mě.

No nějaký čas mi tohle jednostranné ladění vydrželo. A trvalo, než jsem dokázala zdravému plynutí všech emocí nejen uvěřit. To by nebylo nic tak náročného. Ale spontánně ho naostro prožívat a opakovaně tak riskovat. Vcházet až dovnitř největších strachů, kolem nichž se plíží nejenom úsměvně soptící pohádkoví draci, ale skuteční démoni. Démoni generovaní tím největším strachem, s kterým se lidský druh od počátku věků potýká. A tím je strach ze smrti a z neexistence.

Když si dovolíte riskovat a zemřít (ve svém egu) i několikrát za den, prožijete, že draci, ani démoni vám neublíží. Zjistíte, že se vlastně není čeho bát. Ale vrátím se k sobě. Mně se to takto děje. Takové je moje svědectví. Den za dnem vnímám hluboké pochopení pro všechno, co patří k mému druhu, jehož jsem součástí. Prožívám (slovy římského básníka) to, že Jsem člověk a nic lidského mi není cizí.

Pozoruji, že to, co se zdá obecně špatné, zlé, a člověkem zkažené, nemám tendenci hodnotit. Necítím odpor, ani znechucení. Jasně. Najdou se nějaká témata,  na kterých sama sebe nachytám, že „tohle zrovna nemusím“.  Ale vážně. Svůj druh nesoudím. Jak bych mohla? Člověka miluju. Věřím mu. Věřím nám. Člověku ve všech podobách. Totálně.  

Pokud se vám zdám naivní, nebo nevím jaká -, chápu vás… A dál už třeba nečtěte.

 Ta babiččina puncovní věta se mnou celý život pracuje. Skutečné pochopení (nejen myslí, ale celou bytostí) a porozumění člověku se stalo mým Bytím. Nebo je to naopak? Protože je porozumění člověku mým Bytím, vtiskla se do mě tato věta tak silně? Tak i tak. Prostě rezonance. A genový klíč Pochopení v mém profilu na místě Vyššího záměru k tomu!

Pochopení je druhou stranou Nesnášenlivosti. Když člověk zaznamená hodnotící hlasy ve své mysli, vždycky má možnost udělat něco malého, ale zároveň velkého, ne-li největšího, aby ho přestaly hlasy dál klamat.  A on aby nemusel produkoval nesnášenlivost, i když třeba velmi nenápadnou a rafinovanou do aktuální podoby,  že je snad někdo nebo něco, kdo vám (nám) chce ublížit. Ilumináti? Farmaceutický průmysl? Čína? Média?

Udělat něco malého a nenechat se klamat předpojatou myslí, což je pro osobní život, ale i Život jako celku, ve výsledku prospěšnější, znamená vstoupit do vlastního strachu a nedůvěry, než (většinou hlasitě) přilívat olej do ohně nesnášenlivosti v jakékoli podobě (zatracování člověka jako lidského druhu nebo konkrétního člověka). V zóně osobních strachů čeká na člověka nejen zásadní pravda (o jeho bezmoci vůči Životu), ale i zdroj tolerance a odpuštění. Co a kolik jsme toho schopni přijmout, osvětlit a pochopit?  A co raději přeneseme na Billa?

Pro člověka je největší ochranou být sám sebou. Znát, počítat a přijmout nejen své démony, ale dnes, jak je stále jasnější, přijmout i zodpovědnost za stíny kolektivní (tedy ne za skutky činěné ve jménu stínu). Už proto, že je člověkem. (Nebo kým je, soudí-li, sebe, jiné, svůj druh?)

Babička to asi myslela jinak. Ale podstata by tu byla. Obdivuji každého člověka, vlastně jakoukoliv bytost, a mám v něho důvěru.  I v toho, který se spíš podílí na podpoře strachu „z někoho nedůvěryhodného nebo přímo škodícího“, než by nejdříve prohlédl svoji nedůvěru v Život a hlavně svoji bezmoc vycházející z lidské neschopnost mít Život pod kontrolou. (I své ustrašené části a hlavně své minulé podobě píšu:) Není se čeho bát, když přijmu, že jsem (jenom) člověkem.