Nekritizujte, ale ani příliš nechvalte

Začíná nový školní rok. Jako přílivová vlna se náhle všude objevuje vysoká intenzita štěbetání a rapování dětí různého věku. V éteru se promíchává s typickou vůní čerstvě naleštěných školních tříd a pak taky s tím vším, co se  v těchhle  školních třídách odehrává, a den za dnem otiskuje razítka do rozvíjející se sebehodnoty mladých lidí.  

Jasně že nemyslím ta roztomilá razítka z první třídy (i když ta s tím mají taky co dělat). A vlastně ani nevím, jestli je paní učitelky ještě používají. Mám tu teď na mysli razítka v podobě vyřčených plus nevyřčených slov a hlavně postojů učitelů, vychovatelů, lektorů z kroužků a samozřejmě  i rodičů a potažmo všech působících autorit.

Ti všichni – podle toho, jak se se svými postoji k dětem vztahují – otiskují do nich (v té nejlepší víře) informace, které do velké a dost zásadní míry rozhodují o tom, jak se děti cítí být dostatečné nebo nedostatečné, přijímané nebo nepřijímané. O tom, jaký mají (a budou mít) soucit k sobě i druhým, jak šťastné nebo nešťastné se cítí (a cítit budou). O tom, jak budou spokojené.

Pokud se vám teď  tahle informace  jeví – v souvislosti s tím, kolik tráví (například právě vaše) děti  ve škole času a kolik výchovných osobností na ně působí a jaké trable mohou děti ve škole potkat –  jako děsivá, nedivím se, ale rozhodně se neděste. Podívejme se na to takhle:

Téma přiměřené lidské  sebehodnoty a spokojenosti je sice tak nesmírně rozsáhlé, že by jeden nevěděl, kde začít, ale ve své podstatě je tu něco velice zásadního, uklidňujícího a snadno dostupného, co z vašich dětí učiní spokojené bytosti se zdravou sebeúctou.  A tím je navázání a rozvíjení vztahu s vlastní zranitelností. Vztah se zranitelností musíte poctivě navázat nejdřív sami, jinak to děti nenaučíte. 

Jak na to?

1. Uvědomte si, že dokonalost neexistuje

Dnes už se nejspíše většina z nás shodne na tom, že snaha po dokonalosti je chiméra. Víme prostě, že dokonalost vlastně neexistuje, tak nač se za ní honit.  Tohle je sice důležité, jenže na to, abychom sami sebe ustáli i ve chvílích vlastní nespokojenosti, která může, ale nemusí přicházet na podnět zvenčí, vědět nestačí. A předávat v nespokojených a rozladěných chvílích tohle pragmatické poselství sobě nebo dítěti jako informaci a doufat, že to pomůže, také nestačí.

Často ve své praxi slyším:

Vždyť my jí/mu pořád říkáme, že nevadí, když přinese špatnou známku. Ale je to zbytečné, stejně se bojí.

Já vím, že to můžu pokazit, jenže stejně nespím a mám stres.

Hraju nejlíp z celého ročníku, všichni to říkají, ale když mám jít na pódium, zažívám muka.

A další podobné variace na „vím, ale nefunguje to…“.

2. Udělejte si vlastní zkušenost a zariskujte, že pocítíte stud

Aby to zafungovalo, musíte udělat o jeden zásadní krok navíc. Vytvořit si vlastní zkušenost. Vyvinout odvahu a stát se (aspoň na zlomek okamžiku) živým obrazem zdánlivé nedokonalosti a vydržet sám/sama se sebou, i když je to nepříjemné.  

3. Navažte spojení s emocí, kterou prožíváte

Když se něco nepodaří podle představ (vlastních nebo jiných), můžete pociťovat stud, bolest, nechuť, snad i nenávist. Dovolte tomu všemu být. 

4. Rozhodněte se naprosto zásadně pro soucit a ocenění 

Zároveň s nepříjemnými a nepohodlnými prožitky vyviňte (alespoň mini) dávku vlastní tolerance, soucitu a obdivu za projevené úsilí, ať je výsledek jakýkoli. Nedostatky pojmenujte, ale nedopusťte, abyste je ztotožnili s vámi samotnými (dítětem).

5. Ukazujte svůj živý vztah se zranitelností nejbližším a dětem

Z vašeho živého příkladu se naučí dovednost prožívaného a rozvíjeného vztahu s vlastní zranitelností i vaše děti, které se díky ní stanou odvážné, soucitné, zdravě sebevědomé a spokojené.

Jen tak to bude fungovat. A navíc – super bonus – děti vám budou přirozeně důvěřovat.

A když k tomu budete průběžně přidávat ještě tyhle 2 ingredience, otisknete do svého dítěte možnosti optimální dostatečnosti a spokojenosti:

• Nekritizujte za nedostatky, ale ani příliš nechvalte.
• Místo toho děkujte a oceňujte projevené úsilí a skutečný potenciál.