Znám slovo proměny… Už jako malá jsem si byla vědoma moci slova

Možná proto (nebo zřejmě proto), že v tyhle dny vyvrcholila – řečeno jazykem hvězd – kvadratura Pluta s Merkurem – jdu do hloubky situace, kterou jsem nedávno prožila, když jsem se na chvíli stala „náhodnou“ posluchačkou jednoho workshopu. Pro lepší představu: workshop probíhal ve volné přírodě uvnitř velkého stanu a já byla venku – za jeho otevřenými plachtami. Čekala jsem tam na svoji kamarádku a skrze své uši, které vlastně ani poslouchat nechtěly, ale slyšely, jsem byla vtažena do dění.  Stalo se mi tak během té chvíle něco, co mi vážně dost nesedlo.

Workshop měl ženskou tematiku a vedla ho krásná mladá žena.  To tedy bylo v pohodě 🙂 Uvědomila jsem si ale za pár minut, že hlavně kvůli frekvencím jejích pronášených slov, je pro mě atmosféra na tomto místě nepohodlná. Její příliš důrazný (až nátlakový) styl mi prostě nevyhovoval. Zůstávala jsem však s tím, že za chvilinku odejdu. Pak jsem ale uslyšela větu, pronesenou jako když břitvou máchne: „Žena sem (jako na Zem) přišla, aby porodila, a pokud se jí to nedaří, je prostě nemocná.“   Tak to byl zásah mečem a namazaným jedem k tomu! Udělalo se mi fyzicky špatně. Zvedám hlavu, rozhlížím se a s velkým nádechem čekám, že uslyším informace na doplnění a objasnění kontextu tohoto výroku, a že mi to pak třeba dá smysl. Ne. Proud dalších vět směřoval a přímo valil k vysvětlování různých prostředků a technik, jak být jako žena zdravá a porodit…

Aby bylo jasno –  tohle není zrovna moje osobní „téma“, kde by mě tlačila bota.  Já jsem matkou tří dcer. Ale za všechny ženy, které nerodily a ani rodit nebudou, protože si (nyní) jejich duše zvolila jiný záměr, se mi chce na lektorku zakřičet: Zastav se! Vnímáš, co jsi vy-řkla? Vnímáš ženství skutečně – tedy i srdcem – když ho všemi pády skloňuješ? Nezakřičela jsem, protože jsem si vzpomněla, že nejsem účastnice workshopu (a ostatní se o sebe přeci umí postarat sami…). Ale ta rána, co přišla v podobě tohoto výroku (či spíše středověkého zaklínadla), mě fakt otrávila.  Takže rozhodně nepíši o lektorce, která tuhle větu pronesla, ale o sobě. Nepochybuji o tom, že jejím úmyslem by bylo něco jiného než zúčastněným ženám workshopu prospět, jenže pronést takovou formulaci zobecňujícím způsobem, mi zkrátka rezonuje s frekvencemi stínu – nejen s neporozuměním, ale i s dogmatismem a nebezpečím nátlakového zneužívání slov. A to už tedy moje téma je – vnímat sílu slova.

Už jako malá jsem si byla moci slova vědoma. A proto jsem byla mlčenlivá. Copak jsem mohla babičce, která nade mnou často kroutila hlavou s úslovím „líná huba – hotové neštěstí“,  vysvětlovat dopad rezonančních frekvencí slov na vše a na všechny? Místo toho jsem si o sobě vytvořila představu, že jsem asi divná, když pořád nemelu pantem. Takže pak trvalo léta, než jsem se z mlčenlivosti „vyléčila“ a pustila se do vědomé, proměňující práce se slovy. Nikdy ale nepřestávám vnitřně i otevřeně žádat, ať ode mne jiný člověk neodjede s něčím, co mu nesedlo…  No – zdá se, že je otrava, vzniklá jedem mentálního meče, zažehnána. A díky ní jsem navíc dostala jedinečnou příležitost procítit, jak v hluboké úctě mám ženy všech věků, které plodí a rodí jinak, než se (asi stále) očekává.