Chci to říci nejen včelám

Je květen. Mám narozeniny.  S vděčností i zvědavostí se nechávám objímat chvílí, ve které se před lety čas a prostor protnuly – , a já se prvně nadechla. Nořím se do atmosféry chvíle, kterou se samo Bytí s mým prvním nádechem v právě narozeném fyzickém těle prolomilo do pozemské dimenze.  Nic naplat –  i když jsem „přišla na svět“ v okresní porodnici, punc a vesmírné uspořádání tohoto okamžiku mě nesou na úplně jiné místo. Tam, co jsem začala po zemi chodit. Na tomto místě se brána otevírá a stříbrná nit (mého) Života je tady jako uchem jehly provlečena, napojena a ukotvena s tělem Matky Země. Tento prostor má privilegium jako žádný jiný.  Je to mé soukromé univerzum. Axis  mundi – neboli Střed Světa. Tady komunikuje Nebe se Zemí.

Vlivem téměř neuvěřitelných vesmírných souvislostí jsem se právě na tomto místě před pár dny ocitla nejen duševně. Místo si mě zavolalo celou. Kosmické síly neváhaly připravit situaci, kdy jsem svoji drahou hvězdnou přítelkyni, která nečekaně přijela z daleka, spontánně pozvala právě sem.  Kdyby ne karantény, nejspíš by to byla nějaká příjemná kavárna v Hradišti.  Ale takhle stoupáme z údolní dolnomoravské vsi do kopce.  Až nahoru, kde už cesta dál nevede. Vstupujeme do nitra vesnice, která se po javorech jmenuje.

Jsme tu. Podívej… Tady jsem se narodila a vyrostla… Lidí tu moc venku nepotkáme, protože jich tady ani více než stovka nežije. Vítají nás zelené louky, rozkvetlé jabloňové sady a na každém kroku omamná, ale něžná vůně šeříku. (Možná to zní kýčovitě, ale jsem prostě narozena v máji…)  Pohlédneme na „rodný“ dům, který se už ale mezitím v průběhu rodinné historie stal domem někoho jiného, a kráčíme dál po smyslné vůni šeříku.

To kafe si s sebou přece jen neseme.  Takže u paty jedné starodávné stodoly usedáme a vykouzlíme kavárnu v trávě. A máme živou společnost. Hostinu jabloňových květů tu mají včely. Tyhle okřídlené nebeské poselkyně létají kolem a já na frekvencích jejich bzučení za pár chvil vnímám průlom. Cítím sjednocení.  Čas se zastavil a v bodě tohoto klidu se snad protiklady úplně rozplynuly. Jsem ve Středu Světa, ve středu sebe, ve středu Bytí.

Chci to říci nejen včelám, které moji zprávu zanesou do duchovního světa, k nebeské Matce a nebeskému Otci, ale chci to zakřičet na celý svět, jak moc miluju Život…!  Otvírám se mu a dovoluji, ať se mi děje. Ať znovu, jako „na počátku“, oživuje a vybarvuje všechny části vzoru, který je ve mně utkán z nebeských nití, navždy sjednocených a propojených s okamžikem a místem narození.  A i když jsem odsud dávno odešla a nenávratně překročila hranice domova a kultury mých předků, mám k nim hlubokou úctu.  Z jejich kořenů a nebeských darů se stále rodí a obnovují plody (mého) Života.

Sladká to májová hostina… A ještě k tomu přišel svěží májový deštík. Ten mě (nás obě) svými studenými kapkami z posvátného prostoru vyvedl zpět. Chci to říci nejen včelám…