Často ve své praxi pozoruju, jak málo trpělivosti a soucitu se sebou ženy mají. A paradoxně právě v těch případech, kdy se záměrně rozhodly, často kvůli tomu, že onemocněly, pro zásadní změnu přístupu k sobě samé. Rozhodly se být k sobě laskavější. Pochopily to a „pracují“ na tom. Mnohé už ve svém životě změnily a přenastavily, protože pochopily, jak moc jsou pod vlivem přehnané sebekritiky, a že na sebe mají přehnaná očekávání, jenže pak překvapivě znovu narazí na podstatně rafinovanější a skrytější vrstvu sebeobviňování. No a když o ní neví a nepočítají s ní, snadno se spustí efekt násobného sebeobviňování.
No a jak to tedy vypadá? Často mi ženy říkají něco takového: ano, ano, já vím, a na laskavosti k sobě pracuji už dlouho, ale přesto -, když se mi něco nepovede, stejně se hned na sebe automaticky zlobím, a k různým způsobům obviňování a k výčitkám nemám daleko… A když si to pak uvědomím, tak k tomu navíc přidám obvinění, že se zase obviňuji -, a je mi o to hůř.
Právě tady jsme narazili na úmorný efekt (několika) násobného sebeobviňování, který taky přirovnávám k nasazování trnové koruny na vlastní hlavu: Cítím se provinile, a protože se cítím provinile, cítím se provinile ještě víc.
A co s tím? Určitě se vyplatí vědět o 2 důležitých principech. Tím prvním je princip setrvačnosti a tím druhým postoj soucitné a moudré trpělivosti.
Jak víme, principu setrvačnosti podléhají i naše psychické procesy, a na základě toho prostě musíme počítat s tím, že určité (hlavně ty zautomatizované) reakce se budou dít stále, i když jsme porozuměli jejich škodlivosti, a i když jsme za nimi udělali pomyslnou tlustou čáru (a možná jsme toto rozhodnutí doplnili i něčím rituálnějším, jako třeba pálení starých přístupů, sepsaných na papíře).
Ano, učinit rozhodnutí (a ještě lépe zdravý závazek) je důležitý krok, bez kterého bychom neaktivovali naši vůli něco změnit. Ale zároveň nemůžeme podlehnout nereálnému očekávání, že odteď už se k sobě takhle nikdy chovat nebudu (nebudu si nic vyčítat, obviňovat se apod.). Změny dosáhneme tím, že budeme rozhodnutí dělat i s „provozními“ chybami a dáme si na to dostatek (neomezeně) času. Budeme změnu praktikovat a žít ji „za pochodu“. Přestaneme očekávat pomyslný hotový, ideální, bezchybný stav. Učíme se chodit tím, že chodíme a při tom padáme a opět vstáváme. Začínáme znovu a znovu. A s výčitkami počítáme.
Ještě upozorním na jednu obzvlášť odolávající záludnost, která setrvačnost podporuje, a tou je analgetický účinek sebeobviňování. Platí, že je snadnější snášet sebeobvinění, než bolest pramenící ze studu, že nejsem tak bez chyby, jak bych si přál(a); že nejsem zkrátka dokonalá(ý). Zkuste to prozkoumat.
Ať se člověk snaží (pře-) (na-) učit nebo změnit cokoliv, soucitná trpělivost je ta nejdůležitější ingredience, s níž máme šanci na reálné výsledky a radostnější cestu k nim. Soucitnou trpělivostí disponuje moudrý rodič, který je laskavý, podporující a adekvátně žádající. Hraje v celém procesu prim a poradí si i se zákeřnějšími vrstvami výčitek a sebeobviňování.
Představte si rodiče, který s laskavostí podporuje svoje dítko při jeho prvních krůčcích. Ať dítě spadne, kolikrát chce, rodič se většinou stále usmívá a trpělivě ho povzbuzuje k novému postavení se na vlastní nohy a k dalším krůčkům.
Tuto představu si uložte pod heslem „soucitná trpělivost“ k sobě samé (samému) a uvědomte si, že k ní máte libovolný přístup, a to hlavně pro případ násobného sebeobviňování, pokud se objeví. Nově v životě chodit se můžeme učit v každém věku. A dokonce je to žádoucí. Život totiž nemá zpátečku.
Tak teď si můžeme shrnout, jak na sebeobviňování a na obnovování soucitného, laskavého vztahu k sobě samé (samému).
1.
Nastavte se na otevřený režim. To znamená – připouštíte, že automatická sebeobviňující reakce s doprovodným pocitem studu a výčitkami je normální (je setrvačná, protože jste se ji naučili už jako malé děti).
2.
Tím pádem už přestáváte očekávat hotový, bezchybný stav, ve kterém si s jistotou potvrdíte, že už nic takového, jako je např. sebeobviňování, neuděláte.
3.
Místo toho se otevřete každé příležitosti, kdy se (už nežádoucí automatická reakce) sebeobviňování dostaví. Začnete tyto příležitosti chytat (lovit). Jsou to přesně ty chvíle, kdy můžete trénovat přímo naostro za pochodu, a kdy nově konfigurujete svoje nastavení v hlubších vrstvách prožívání, kam sama mysl nedosáhne.
4.
Když zachytíte sebeobviňování, s potěšením zavýskáte, že se objevila. Ulovili jste trnovou korunu.
5.
Místo dalšího sebeobviňování (další trnové koruny) použijete přístup laskavého, moudrého a podporujícího rodiče:
6.
Věcně označíte svůj omyl či selhání a trpělivě si dáte znovu příležitost s vědomím, že zase můžete (a nejspíše se to stane) sebeobviňování zachytit a ulovit.
7.
Tak přerušujete násobný proces sebeobviňování.
8.
Opakujete to znovu a znovu. Trpělivě a stále trénujete postoj moudrého, podporujícího rodiče, který chybu označí, ale nesoudí, ani zbytečně nehodnotí.
Uvidíte, že když se rozhodnete víc při sobě stát a stejně trpělivě podporovat postoj soucitného vnitřního rodiče, začnete se samovolně spouštějícím se sebevýčitkám laskavě usmívat.
Dobře vám u toho můžou posloužit karty lehkosti bytí. Zkoušejte to s nimi.
Foto Timur Weber, Pexels