Čím jsme mladší, tím snadněji nás může jakékoli zaklínadlo (vlastní i cizí – v dobrém i ve zlém) začarovat. A pak trvá pěknou řadu let, než ho prolomíme a z jeho vlivu se osvobodíme. Minimálně abychom si mohli svobodně rozmyslet, zda chceme nadále zůstávat pod jeho vlivem.
Byla jedna rodina. Máma a táta, kterým se s rozdílem 2 let narodily 2 dcery. A ta první dcera – rodiči vychovávaná jako ta moudřejší – protože přece starší – musela velmi brzy a na celé roky svého dětství i dospívání zapomenout: sama na sebe, na svoje prožívání; na to, že často pociťuje neúměrné požadavky a nespravedlnost. Přestože se snažila i jinak, naučila se ustupovat. Jak by taky ne, když ozvat se, že je to nespravedlivé, přineslo nadávky, ponížení a mnohdy také pár ran?
Čas plynul a ze starší dcery se stala máma. A tuhle mámu znám ze své terapeutické praxe. Pro své dítě by udělala cokoli… Výsledek? Vyčerpání a mateřské vyhoření, včetně pocitů viny ze selhání. Ve zkratce – začarována autozaklínadlem nevnímané dcery: „Až já budu máma, nikdy chybu neudělám! A svým dětem žádné příkoří a nespravedlnost neučiním.“
Skvělá motivace stát se natolik horlivým a dokonalým rodičem, že je skoro nemožné nezapomenout na sama sebe a na svoje zdravé limity (o které už ale byla bohužel připravena výchovou jako „té starší a chytřejší, která přece nezlobí“).
Ostatně – právě v tomto koloritu nuceného zapomínání na sebe (a znecitlivování k naplňování zdravého optima dítěte) zaklínadlo zapustilo svůj vliv. Nevnímaná dcera se stala nevnímavou sama k sobě, současně s nastaveným přáním jednou se stát bezchybnou a dokonalou mámou.
Aktuálně – vzhledem k vyhoření a neustálým pocitům selhání – je na čase se ze zakletí kouzla probrat!
Ale já svojí dceři nic podobného, co dělali naši mně, nechci udělat!
Nedělejte – odpovídám jí na to. A ptám se, co ona by na své mámě tehdy nejvíc ocenila? Sice přes všechna zákoutí důmyslné obrany zaklínadla, ale nakonec jsme na tu rezonující odpověď společně přišly: Nejvíc bych ocenila, aby mě vnímala. Všechno ostatní, že by se dalo zvládnout (třeba jako: sestra mohla popichovat mě, já sestru ne; já jsem musela mít vyznamenání, u sestry jim to bylo jedno atd.).
Paráda! Zaklínadlo zlomeno a nachystáno ke každodennímu přepisování do spokojené a udržitelné podoby mateřství, které je jen jednou z mnoha součástí osobního života ženy, byť mnohdy (minimálně po nějaký čas) tou nejsilnější.
Takže jaký je ten slibovaný drobný tip?
Až se nachytáte pod vlivem zaklínadla být skvělou, ne-li dokonalou mámou, vzpomeňte si, že rozhodně nejde o to neudělat žádnou chybu a nezpůsobit dítěti žádné příkoří. A že nejdokonalejší máma bude nejspíš ta, která dítě vnímá. Vnímá jeho skutečné potřeby – právě takovým způsobem, kterým respektuje jedinečnost dítěte. Vnímá také svoje vlastní potřeby a ví, jak obnovit svoji energii.
A pokud vás napadá, že je to sice hezké, ale jak na to? Přečtěte si naprosto skvělou knihu Jiřího Haldy Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat.[1] a dozvíte se vše podstatné, co rodiče potřebují vědět o naplňování zdravého optima pro svoje děti, aby z nich mohli vyrůst spokojení lidé. A pak taky tvořivou knihu Lehkost mého bytí, která vás naučí vnímat sama sebe a zvládat život uvolněně, s přirozeným klidem a lehkostí.
[1] HALDA, Jiří. Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat. 2020. ISBN: 978-80-270-8773-0.