Paradox lehkosti bytí

(esej k mé knize Lehkost mého bytí)

Úvodní zastavení

Cítím potřebu se vrátit k otázce, o čem moje kniha Lehkost mého bytí ve skutečnosti je. Ne proto, že by byla nepochopená, ale proto, že její samotný název v sobě nese paradox. Paradox, který může být pro mnohé iritující.

Slovo lehkost má totiž v běžném jazyce i kulturní paměti často jinou konotaci, než s jakou ho v knize používám. Bývá spojováno s absencí tíhy, s úlevou bez ceny, s lehkovážností nebo s únikem od toho, co je náročné. Ve světě, který je plný bolesti, odpovědnosti, ztrát a nejistoty, pak může lehkost znít jako slib, který není možné splnit – nebo jako pokus realitu obejít.

Literární paměť

A možná v tom hraje roli i literární paměť.

Milan Kundera ve své Nesnesitelné lehkosti bytí popsal lehkost jako stav, který vzniká prázdnotou. Jako důsledek světa, v němž se rozpadly pevné významy, kde se dějiny přestaly opakovat, kde „jednou je jednou“ – a tím pádem nic nemá skutečnou váhu. Lehkost zde není vykoupením, ale problémem. Je nesnesitelná právě proto, že není nesena ničím hlubším, že se nemá o co opřít.

Tento obraz lehkosti jako důsledku vyprázdnění, tekutosti a ztráty zakotvení v nás stále rezonuje. A možná právě proto může slovo lehkost dodnes vyvolávat nedůvěru nebo podezření z povrchnosti – jako by šlo o stav, který vzniká odložením váhy života, nikoli jejím unesením.

Jiný význam slova lehkost

Jenže právě tady začíná to, co považuji za podstatné.

Lehkost, o které píšu já, nikdy nebyla lehkostí vzniklou z prázdna. Nikdy neměla být lehkostí bez tíhy, bez paměti, bez hloubky. Od začátku šlo o lehkost, která přichází až po projití tíhy, ne před ní. A tenhle rozdíl považuji za zásadní.

O tíze jako součásti života

Tíha podle mé zkušenosti není chybou života. Neznamená, že jsme selhali nebo zvolili špatnou cestu. Tíha patří k životu stejně přirozeně jako radost nebo klid. Patří ke zrání, k odpovědnosti, k tomu, že bereme svůj život se zdravou vážností.

Bolest, ztráta, krize, pochybnosti – to všechno nejsou poruchy systému, ale přechodová místa, ve kterých se rozhoduje, zda tíha zůstane břemenem, nebo se stane branou.

Paradox lehkosti bytí

Paradox lehkosti bytí, jak ho chápu já, spočívá v tom, že čím víc se snažíme tíze vyhnout, obejít ji nebo ji zlehčit shora, tím víc nás nakonec tíží. A naopak: čím víc si dovolíme tíhu skutečně nést, projít jí a nezůstat v boji, tím méně nás stahuje dolů.

Lehkost, o které píšu, není euforický pocit ani trvalý stav klidu. Je to spíš stav bytí po pravdě – chvíle, kdy už není třeba utíkat, bránit se, vysvětlovat nebo něco dokazovat. A právě tehdy se něco uvolní „samo“.

Lehkost jako odpověď, ne popření

V tomto smyslu je lehkost, o níž mluvím, jakousi odpovědí na Kunderovu otázku. Ne jejím popřením, ale doplněním. Pokud existuje lehkost, která je nesnesitelná, protože je prázdná, pak může existovat i lehkost, která je nejen únosná, ale i přínosná, právě proto, že je zakotvená. Lehkost, která nevzniká z tekutosti, ale z integrace. Ne z úniku před tíhou, ale z jejího projití.

Slovo lehkost je nejčastěji chápané ve spojení s úlevou bez ceny, s rychlými řešeními nebo s popřením reality. Jenže lehkost, o které píšu, taková není.

Lehkost, které se dotýkám, není únikem z tíhy života,
ale zralou lehkostí, která se rodí tehdy,
když je tíha unesena a integrována do pravdivého bytí.