Nebylo to jen překročení komfortní zóny introverta. Byl to akt hlubokého vesmírného přiznání…

Před pár dny jsem zveřejnila na svém webu a facebooku článek (o životě s vnitřní silou), který by se na první dobrou mohl jevit jako výsledek odvážného překročení komfortní zóny introverta. Na jisté úrovni (či při jistém druhu) poznání a vědomí jistě ano,  –  já jsem introvert  – „jak poleno“ …     V životě je to však – bez ohledu na psychologickou typologii – mnohem jednodušší, prostší (a o to mysterióznější). Šlo prostě o projevení mé vnitřní esence (optikou genových klíčů – génia) s vesmírnou silou. Vnímala jsem, že tak mám udělat, tak jsem udělala. To by nebylo nic zvláštního.  Jenže v reakcích na tento článek přišel neobvyklý příval energie v podobě poznání, že on to byl vlastně akt veřejného přiznání. Přiznání toho, kdo doopravdy jsem a co tady nyní v tomhle pozemském životě konám.  Co je na tom nového? Probíhalo mnou. Každý, kdo mě zná, tohle přece ví. Cítila jsem ale, jak se v éteru taví energie dál a ten evidentní, neodvratitelný tlak si žádá ještě větší hloubku přiznání…

Cože? Chce se mi smlouvat. Proč a k čemu se mám přiznávat? Copak jsem něco udělala? Tak jo… Přestávám se bránit… Je to tak – ať to všichni slyší a vidí! Vlna se éterem pohnula a šíří se mým tělem jako mohutná lavina… Jsem pracovnice světla.  Jsem člověk, který vědomě pracuje s duchovními energiemi (s těmi jemnými, běžným zrakem neviditelnými, které předcházejí vznik všech hmotných forem). A žiju to. Pak mnou procházely pocity z ukamenování a upálení. Píšu procházely, protože prostě jen prošly. Nevyvolaly u mne žádný strach.  Jenom jsem je s klidem pozorovala. Byly snad připomínkou stínových vrstev mé (a naší, tedy lidské) DNA, v níž jsou uloženy strachy z odmítnutí, nicoty, výsměchu a ponižování všech těch, kteří kdy měli k jemným energiím blízko?

Teď je tento stín patřící celému lidstvu – zase jeho další kousek – navždycky přetaven přijetím v srdcích stejně rezonujících bytostí. Nikdy dopředu nevíme, co přijde, když si dovolíme tvořit v souladu s mystériem života. A pokud se přestáváme starat o budoucnost naší role, začne vesmír prostřednictvím našich životů a našich životních příběhů odhalovat svá tajemství. Byla-li to pro mě výzva – rozpustit tímto vyjádřením hluboký strach z odmítnutí, byl to také čin vesmírného přiznání, při němž některé vrstvy mé (i vesmírné) duše podstoupily riziko odhalení a propustily pěknou dávku strachu z vykonávání duchovní práce. Tak jo…  Vlastně se to stalo – introvert překročil svoji komfortní zónu –  a v morfickém poli lidstva je o tuhle dávku strachu méně – a o to více světla.