Lehkost v nejistotě

(pokračování eseje o paradoxu lehkosti bytí)

V předchozím článku jsem psala o paradoxu lehkosti bytí, která se nerodí z prázdna ani z úniku, ale až po projití tíhy. O lehkosti, která je zralá, zakotvená a únosná právě proto, že život jsme neobešli, ale vzali adekvátně vážně.

Jenže existuje ještě jiná rovina lehkosti, která se neobjevuje až „poté“. Lehkost, která se rodí uprostřed nejistoty, ve chvíli, kdy se věci rozpadají a žádná pevná opora ještě není k dispozici. A právě tady se pro mě otevírá dialog s knihou Pemy Chödrön Žít s lehkostí v nejistotě a změně.¹

Když se země ztrácí pod nohama

Pema Chödrön nepíše o lehkosti jako o výsledku. Píše o ní jako o postoji, který se rodí ve chvíli, kdy se staré jistoty bortí a nové ještě nevznikly. Mluví o bezzemnosti, o stavu, kdy už se nemáme o co opřít – a přesto zůstáváme.

V jejím pojetí není lehkost klidem ani uvolněním v běžném slova smyslu. Je to spíš ochota zůstat otevřená, i když se všechno třese. Neutíkat, nezavírat se, nesnažit se situaci rychle vyřešit. Jen zůstat.

Je to lehkost, která není založená na stabilitě, ale na odvaze nebýt zajištěná.

Lehkost bez opory

Tohle pojetí lehkosti je jiné než to, o kterém jsem psala v souvislosti se svou knihou. A přesto se vzájemně nevylučují. Pema Chödrön mluví o lehkosti, která vzniká během pádu. Já píšu o lehkosti, která se objevuje po integraci. Jedna je lehkostí otevřenosti uprostřed chaosu, druhá lehkostí výdechu po projité cestě. Jedna se opírá o důvěru v proces, druhá o pravdivost zkušenosti. Ani jedna se nevyhýbá bolesti.

Zůstat, když se věci rozpadají

To, co mají obě pojetí společné, je odmítnutí úniku. Pema Chödrön opakovaně zdůrazňuje, že utrpení se nezmírňuje tím, že se mu vyhneme, ale tím, že s ním zůstaneme v kontaktu. Neztvrdnout, nezavírat se, nesnažit se situaci přetlačit.

Tady se její hlas velmi blíží tomu, co považuji za podmínku pravdivého bytí: zůstat přítomná i tam, kde nemám odpovědi. Nehledat rychlou lehkost, ale dovolit si nejistotu. Lehkost je pohybem a otevřeností.

Dvě fáze stejné cesty

Možná existuje víc než jeden způsob, jak být lehká. Lehkost, která přichází až poté, co byla tíha unesena a integrována. A lehkost, která se rodí v okamžiku, kdy se všechno rozpadá a my se učíme nezavírat se.

Nejsou v rozporu. Spíš tvoří dvě fáze téže cesty. Jedna nás učí zůstat otevřená v nejistotě. Druhá nám dovolí vydechnout, když už není třeba bojovat.

Lehkost jako odvaha nezavírat se

V obou pojetích lehkosti se pro mě znovu potvrzuje jedno: lehkost nemusí mít nic společného s povrchností. Může to být hluboce etický postoj. Vyžaduje odvahu – buď zůstat, když se věci bortí, nebo nést pravdu o tom, čím jsme prošli.

A možná právě v tom spočívá její skutečný paradox: že lehkost není únikem od tíhy, ale způsobem, jak s ní zůstat ve vztahu, aniž by nás zničila.

Otevřený závěr

Moje kniha Lehkost mého bytí vznikla z potřeby pojmenovat lehkost, která přichází cestou a po ní. Setkání s knihou Pemy Chödrön mi ale znovu připomnělo, že existuje i lehkost, která nás drží nad vodou ve chvílích, kdy se ještě není o co opřít.

Možná právě mezi těmito dvěma polohami se odehrává lidské zrání. A není nutné volit mezi nimi.

1. Chödrön, Pema. Žít s lehkostí: v nejistotě a změně. Překlad Hana Čermáková, Synergie Publishing, 2016. ISBN 978-80-7370-364-6. ↩︎