Izolace, hranice a transformace

To jako fakt?  To prostě není možné! To nedám!  Připadá mi to úplně nesmyslné! To je chyba v matrixu.  Chci se a potřebuji se rozhodnout po svém!  A tak dále a tak podobně… Poznáváte je?  Vlastně tak ani nesejde na tom, jestli jsou to výkřiky otravných pubertálních klacků nebo frustrovaných dospělých.  Podstatné je, že odpor, vztek a zoufalství, které tahle zvolání (ať už v nás samotných nebo v jiných) doprovázejí, mají společný základ – a tím je orientace na JÁ  a  JÁ CHCI!

Prostě už toho mám po krk! Takhle už to fakt dál nejde! Jak dlouho ještě? Třeba toto divadelní covidové představení, na které jsem si lístky nekoupilo, natož abych se prosilo o svoje angažmá v něm. Takže co jako? Samý zákaz, příkaz, nařízení. Copak jsem malé dítě? Já vím, co můžu, a co ne. Uráží mě, aby mi někdo sděloval pravidla, když jsem u jejich vytváření nebylo.  Nebudu následovat dav. A svobody rozhodování se rozhodně nevzdám!

 Ale ať se to komukoliv líbí nebo ne, stejně se v podstatě každé JÁ přes noc ocitlo v hodně zúženém manévrovacím prostoru, vymezeném domácím územím bytu, domu, sídliště, vesnice, města…; dobrá tedy – když byl „pádný“ důvod, tak třeba i kraje – , max. ale státními hranicemi. Šílenství! Zůstat (téměř) na jednom místě!  JÁ toho přece musí tolik zažít – a hlavně s pocitem, že po svém! Je to snad i jeho povinnost, ne? Využít naplno každou minutu života – prací, učením, poznáváním, zábavou –  a nenechat si život „jen tak“ utéct? Mnohé JÁ sice už pochopilo, že se nemá nechat zatěžovat hmotou, takže bez nových věcí to ještě zvládne. Ale bez svobodného posunování se za zážitky v prostoru zážitkového parku, kterým, jak se mu zdá, je život sám? Jenom pomyšlení na tento limit přináší přinejmenším neklid, spíš odpor a vztek.  

Ovšem nezbývá, než zůstávat na jednom místě. V téměř ustrnulé izolaci, i když už se i skutečně „moudrým“ hlavám zdá, že je to fakt neadekvátní a přehnané. No tak jo. Co bude JÁ dělat? Bude se dál vztekat, že nemá dostatečnou dávku svojí svobody, na kterou bylo zvyklé? Mohlo by třeba podat stížnost k ústavnímu soudu. Jo – to by bylo hezky sofistikované – a má na to právo!

Anebo – když už to tak je – tak by se mohlo na nově vzniklou situaci (a hlavně na sebe) podívat – vážně aspoň podívat – jinak. Aby upřímně zjistilo pravdu o sobě. Fandím mu. Jenže frustrované JÁ nepřestává a nepřestává křičet. Aniž by si toho bylo vědomo, automaticky hledá ventil pro svůj hněv . Objevuje tak  (vědou, náboženstvím, demokracií aj.) posvěcené argumenty podporující jeho pro a proti. Vyvíjí snahu na jejich podporu a prosazení. Snaží se to hlavně celé pochopit, ale nachází stejně leda protichůdné informace –, a to ho vrhá do jednoho ze dvou táborů, které táhnou a přou se proti sobě.

A zase se to stane… Jako vždy. Znovu stejná písnička na reakcionářskou notu. Přichází moment, kdy si JÁ evidentně potvrzuje, že o sebe, svoji pravdu a svobodu své volby musí usilovat, ba přímo bojovat.  Ví ale JÁ o co vlastně jde?

Vypadá to, jako by mělo obavu, že by mohlo ztratit to nejcennější, co má. Svobodu, kterou ono samo během svého života, ale i jeho předchozí generace tak pracně vypotily v usilovném boji s těmi jinými a druhými; s těmi, co jsou za jeho frustraci nejspíš vinni (s nechápavými rodiči, šlechtou, komunisty, kapitalisty, socialisty, bolševiky, zápaďáky, Čechy, Moravany, světlými, tmavými, bohatými, chudými,  nebeskými, pekelnými atd. – každému JÁ dle libosti).  Tuhle ztrátu nemůže JÁ dopustit.

Takže namísto toho, aby trošku ze svého vlastního dramatu poodstoupilo, a zjistilo, jestli není v tomto případě možný ten alespoň jiný pohled, samočinně reaguje. Drží se pokladu svobodné volby tak urputně, že si ani nevšimne, jakým nesvobodným zajatcem se ve službách boje o svobodu a svobodnou volbu stalo (toho, co zvolí pro sebe a někdy dokonce pro celý svět  jako to lepší, dokonce nejlepší).  A proto se svojí pravdou neváhá nadřazeně expandovat. A ano, spustí i aktivity vedené takovými hesly, jako jsou: masivní meditace, armáda meditujících, my – skuteční nositelé světla, čím vyšší čísla – tím větší výsledky atd.  

Ze svého lpění promeškává JÁ možnost, která by se mohla pro tentokrát stát užitečnější, než obhajoba (ne zřídka pseudo) svobodné reakce.  Jenže tou je právě – div se drahé JÁ – zastavení… Ta izolace na místě ve smyslu „dál ani krok, dokud něco nezměníš; dál ani krok, dokud se dobrovolně nevzdáš úpěnlivé zaujatosti sebou!“.  Zastavení namísto pohybu vpřed. Vpřed (ale i vlevo nebo vpravo) kamkoliv, kde je JÁ zvyklé vyrážet ihned hledat řešení, když pocítí nepohodlí. Jsou to výlety všeho druhu, které pro JÁ skvěle zajišťují a animují proces odpojení od toho, co skutečně prožívá.

Zážitkový park má (nebo se doposud zdálo) téměř nekonečné možnosti. JÁ si tady může za pomoci  svých oblíbených, bezpečí poskytujících, mentálních schémat  (často v duchovním, ekologickém, či jinak utkaném osvětovém závoji) dojít v podstatě kamkoliv –  na internet, do knih, na semináře, do kostela, do systémů různých hnutí, učení, náboženství, do vědy,  do posilovny, do obchodu, do školy,  do zaměstnání, na zájezd – prostě kamkoliv pryč od přítomné reality se sebou. Vlastně se mu nedivím. Kdyby tak nedělalo, riskovalo by, že zahlédne svoji neschopnost vidět dál než za vlastní přesvědčení, a prožije emoční bolest, vytrysknutou spolu s pocitem bezmoci.  

 Ale co kdyby se přeci jen JÁ zvládlo na svém „malém dvorku“ zastavit? (Můžeme mu slíbit, že tenhle „malý dvorek“ je prostorově omezen fakt pouze dočasně.) JÁ by obrátilo svoji pozornost z rozmělňujícího, všemi barvami blikajicího, horizontu  – k sobě domů  – přímo pod své nohy – a zakotvilo by se vertikálně, do hloubky. Patrně by to bylo nepohodlné, ale ne zase tak, jak si JÁ myslí. (Uznávám, že introverti, jako jsem já, tu mají jistou výhodu.)  Muselo by přijmout, že tohle není dvorek, na který ho zavřeli za trest jako malé školní dítě. A to ono přece není!  Takže jestli už je opravdu dospělé, jak se tváří (není to totiž tak jasné, protože zde  dospělost zdaleka neodpovídá věku fyzického těla, které JÁ obývá), mohlo by tohle zvládnout. Přestat prskat sebeobhajobu a vydržet chvíli mlčet…

Jestli tohle dá, prožije tu nejdůležitější revoluci v celém vesmíru. Úplně tichou.  S významem nejen pro sebe.  Pozná svoje autentické osobní motivace, které nejednou paušálně vydává za všeobecnou pravdu světa. Na chvilku to bude asi šok. Pak taky uslyší svoje ukřičené reakce -, a od těch, které jsou založené na strachu, se osvobodí.  Ne najednou. Trpělivě. Krok za krokem.  Až prožije, co je skutečně svoboda.  Jak pozná, že je skutečná? Snadno – nebude mít strach, že o ni (a o své „pravé“ volby) přijde. Pocítí do morku svých kostí, že tuto svobodu mu nikdo, nikdy vzít nemůže. Vlastně – JÁ pozná jakousi novou variantu svobody, která mu narozdíl od té předchozí přinese místo sužujících pochybností důvěru.

Je to svoboda, která ho propojí s Životem (ne s tím, co si doteď myslelo, že život je). Začne Život skutečně vnímat a na místo vlastního chtění (přesvědčení, co by mělo chtít) přijímá skutečnost odvážným, ale veskrze intimním, obnaženým  pro-žitím.  Přijímá  srozumění  (od) Života,  které doteď izolované  JÁ  (v sobě samotném nebo ve skupině, která ho odměnou za jeho věrnost, mnohdy spíš přímo za poslušnost, chránila) zahrne do celku a spojí ho do Jednoty.        

Tak se malá osobní  (zdánlivě) izolovaná scéna jednoho každého JÁ, které se přestane za cokoliv (vskutku ale za cokoliv) schovávat  a  zůstane obnažené se svými pravdivými osobními motivy,  stává tou největší a nejintenzívněji propojující vesmírnou scénou s makro rozměrem.  JÁ (před tím ale plně a poctivě integrované, jinak se bude muset stejně stále vracet zpět, aby smířilo protichůdné síly v jeho nitru) tu dokáže posunout hranice svého vědomí tak, že veškeré rozdílnosti přestává vnímat jako rozdělující. Hranice mezi doposud nesmiřitelnými protiklady mizí (vlastně tam ani nikdy ve skutečnosti nebyly). Není to tím, že by se JÁ vzdalo sebe samého. Naopak. Svému JÁ říká pevně (ale klidně) „ano“ a zároveň ve svém srdci přitakává všemu zdánlivě nesourodému. Začínají ho naplňovat pocity propojení.    

Jeho odteď obsáhlejší (nikoli lepší) vědomí mu dovolí, aby se nechalo vést Životem.  Aby mohl Život působit skrze jeho osobní život.  Svoje přání a ambice pokorně odevzdá do služeb Života a uvolní se tomu, co se děje. Prohlédne svoji iluzi, která mu našeptávala potřebu udržovat (bojovnou) opozici vůči těm „jiným“, aby se tak mohlo vyhraňovat (a  v tomto napětí svoji vlastní existenci vnímat a zároveň ji rozvíjet do míry nutné, než může dojít  k překročení opozice a protikladů).  Iluze JÁ zaniká. JÁ dozrává a proměňuje se v individuovanou bytost s otevřeným srdcem,  kterou už nezaměstnávají věčné pochybnosti. Místo toho se s důvěrou  ptá,  jak nejlépe může Životu a světu posloužit? 

Není nic nového na tom, že se nyní děje velká proměna (ale ona se nepozorovaně děje od počátku věků), a že se děje paralelně na malé (osobní) a velké (světové a vesmírné) scéně.  Když probíhá výrazná –  skoková – proměna,  kdy se jedna rovina  transformuje v druhou, vzniká přelomové období. Než stará forma zanikne a nová vznikne, zdá se, že nic obvyklého neplatí a není se na co spolehnout. Pro nové i staré formy je to náročný, nepřehledný čas, plný nástrah. Fázi přelomu (přechodu) proto vždy v lidské společnosti doprovázely přechodové rituály, které ne náhodou začínaly právě izolováním.

V izolaci se každý dotýká svých osobních hranic (limitů). Na hranicích jsme pravdivě konfrontováni sami se sebou. Stojíme na prahu, přes který lze vstoupit do nového vědomí (a vskutku do nového světa).  V postmoderní éře jsme v podstatě odvykli, aby nás na hranicích (států i privátních životů) někdo kontroloval.

Ale na hranicích našeho vědomí (osobního i planetárního) stále bdí spravedliví (ale nehodnotící) Strážci prahu univerzálního vědomí.  Před těmi se neschováme. Nemá význam s nimi smlouvat a něco „svého“ jim vnucovat. Aby nás mohli pustit přes úzký most do další dimenze, nepoleví ani o píď. Nezajímá je naše spěchání, které odpovídá víc našemu pyšnému přání být dál a výš, než univerzálnímu záměru. Stejně tak nám ani nedovolí vrátit se zpět, protože si radši přejeme staré dobré časy. Zde se svobodně a lehce cítí bytost, která Životu důvěřuje. Netíží ji už tolik osobní mínění. Poznala, že univerzální vědomí působí v ní.  A ona že není ničím jiným než jím. A proto to umožňuje. Ač možná v izolaci, prožívá svobodu. Uvnitř se usmívá a pozoruje dokonalou vesmírnou souhru.

Vypadá to, jako bychom teď byli všichni najednou a na celém světě adepty přechodového rituálu probíhající velké změny.  Ozývá se stále častěji, že starý svět končí. Zdá se to tak velké, až z toho mrazí… Ale ať to v téhle fázi a izolaci dáme jakkoliv, můžeme být v klidu. Všechno je v pořádku a není kam spěchat (tohle ještě možná JÁ frustruje).

Můžeme zůstat ve vědomí odděleného, de facto osamoceného JÁ. Můžeme prodlévat ještě v orientaci na oddané příslušnosti k něčemu (to by nás teprve čekala cesta pochybností a usilování k nalezení JÁ). Nebo můžeme následovat vědomí propojeného, celistvého JÁ. Anebo – a to nejspíš – všechno dohromady, včetně stále se ozývající základní vrstvy živých organismů, kterou je vůle k přežití. Můžeme být v klidu.  Všichni jsme vedeni a neseni Životem. Prostě jde o Život. Tak jednoduché to je.