Nechci svou hlavu držet nad vodou žalu

Jdu po chodníku k hrobu tvých rodičů. Jako vždycky -  u čtvrtého zastavení  křížové cesty odbočím doleva a  pak už jen pár kroků.  Ach tati, vždyť já tam dnes jdu také za tebou. Je to vážně pravda? Je. A stvrzením této pravdy je urna nesoucí tvé jméno. Dívám se na ni. Byla jsem zvyklá vídat tvé jméno spojené jen s jedním řádkem.  S řádkem číslic tvého narození. A teď je tady o jeden řádek navíc. O ten, který udává datum tvého úmrtí.  Také jsem byla zvyklá vídat tvé jméno na jiných místech.  Většinou na notovém papíru a notových knížkách, do kterých jsi toho tolik napsal… Ach tati… Teď se mé oči dívají na tvé jméno vyryté na urně - a je tam ten řádek navíc - řádek, který je připomínkou tvého nedávného úmrtí...  Mé oči pronikají za zlatem napsaná písmena – do krajiny, kde stále vnímám tvoji přítomnost – do krajiny srdce. Pořád to bolí. Jasně -  všemu rozumím. Ale stejně žádný argument typu, že už tě nic nebolí, a že mi z duchovního světa pomáháš více, než tady na Zemi, nemůže umenšit žal, který mám. Jsem ráda za svůj duchovní jemnocit, skrze který se s  tvojí světelnou esencí kdykoliv snadno propojuji. A jsem ráda i za vstřícný intelekt s neprůstřelnými fakty o neodvratitelnosti a férovosti zákona života a smrti.   Dávají mi víru. Ale nechci, aby otupovaly mé tělo a srdce.  Nechci v tuto chvíli svou hlavu držet nad vodou žalu. Tak se tady do ní nořím a pláču. Truchlím nad tvou smrtí.  Cítím bolest z tvé ztráty a neuhýbám jí.  Cítím, jak mé srdce puká žalem, ale neuzavírá se.  Naopak. Jihne a povoluje sevření. Proud, vzniklý ze slz mého žalu, mě napojuje na veliké jezero živé vody, která ve své paměti zaznamenává vědomí všech těch, kteří tu kdy byli přede mnou. Nádherná a tajemná Moravo… Když jsem se do tvé slovácké náruče narodila, našla jsem v ní, co jsem si do svého života potřebovala nabrat, -  a  to si také nesu. Cítím chvění v mých buňkách, v nichž se rozeznívá ozvuk hudby zdejších muzikantů, která tady - i s tancem – vytváří téměř neuchopitelný a nevysvětlitelný alchymický proces. Rozeznívají se v nich i odstíny nejkrutějších dějin naší země a nekonečná dobrosrdečnost zdejších lidí dohromady. Je to pramen vody, z něhož budu ráda pít po celý svůj život.

Tento prožitek, vedený mým žalem v těle, na hrobě tvých rodičů – a dnes už také na hrobě tvém - tati,  mě očistil. Smyl část mého smutku a nově mě ukotvil v realitě nastávajících dnů tady - na naší překrásné , modré planetě Zemi.  Zapaluji svíci pro tebe a další pro tvé rodiče a rodiče tvých rodičů. Zapaluji svíci za všechny mrtvé, kteří bývali živými pochodněmi (nejen) ve zdejším kraji. Cítím úctu k těm, na jejichž ramenou jsem „vystoupala“ svým vědomím až sem. Pod slzami z tvého odchodu, tati,  si uvědomuji, že chci i já odvážně narovnat svá ramena pro ty, kteří kráčejí za mnou.

6. 11. 2018