Prostor mé plné přítomnosti a důvěry v tvoji vnitřní sílu

 

V čase letních prázdnin mi zvoní telefon s číslem mé dávné přítelkyně. (Píši dávné, ne proto, že už bychom přítelkyněmi nebyly, ale proto, že nás naše životní cesty fyzicky oddělily, a podoba našeho přátelství se v běžícím čase scvrkla na esemesková  narozeninová a novoroční přání.)   Zvedám telefon a ozývá se: „Jestli mě nepomůžeš ty, tak už nikdo.“    Věta se silným nábojem…   Nechápu zprvu, co se děje.  Já? V tak „nezastupitelné“ roli? Proč? Je to sice voda na mlýn terapeutova ega, ale o tom už něco vím, takže se na to tak snadno „nechytím“, ani když se jedná o dobrou známou. Ale teď opravdu nejde o mě... Vnímám naléhavé trápení přítelkyně: trvá to už dlouho, je vyčerpaná, nic jí nebaví, nezvládá práci, kterou má tak ráda, nezvládá  každodenní život, bortí se jí vztah s manželem a s dospívajícím synem, a navíc si uvědomuje dlouho plíživý, ale zřejmě již těžký problém s alkoholem.  Psychiatr ani psycholožka jí (dosud) nepomohli. Referuje, že mají oba dlouhé objednací lhůty a pak na ni stejně nemají dostatek času a klidu. Ona  v tom fofru u nich nikdy neví,  co říkat… Aha - už začínám více chápat – má přítelkyně potřebuje  prostor plné terapeutovy přítomnosti .  A toho se jí zatím nedostalo.  Proto se její nevyhovující a tíživý stav nedařil začít měnit. 

Tak si domlouváme schůzku – jako přítelkyně,   z nichž jedna má profesi pečovat o duši.   Scházíme se a sdílíme životní příběh mé přítelkyně.  Nacházíme místa, v nichž se jaksi zauzloval. Právě na tato místa odevzdala svoji vlastní sílu. Místa, jejichž společným jmenovatelem jsou očekávání druhých -  rodina, škola, zaměstnavatel, podřízení, nadřízení.  Přítelkyně se diví, proč už to staré schéma nefunguje - vždyť se přece tak stále snaží, aby byli všichni spokojení?  A výsledkem je vyčerpání a  kolapsové stavy.  Tak…  A je to tady - pro mě zase - pro přítelkyni nový životní objev podobající se znovuzrození. Objev nalezený pod nánosem aktuální životní bolesti a tíhy, vzniklé z dávno nepotřebných úkonů, patřících naší  mylné staré víře, že čím více dáme jiným, tím více dostaneme zpět.  Tento objev  v podobě vytrysknuté zprávy  z její duše a jdoucí do buněk celého jejího těla, přináší  drahocenné „tajemství“,  které mám  čest jí tlumočit do slov:  sílu máš ve svém nitru, to ona  ti dokáže  pomoci vymanit se z každého nevyhovujícího stavu - pokud jí to dovolíš…

Teď před sebou má přítelkyně čas velkých změn, který si bude žádat  její velkou odvahu a trpělivost, než staré životní zvyky promění v novou, příznivou realitu.  Doporučuji jí, ať dál navštěvuje  psycholožku (mně jako své kamarádce může zavolat kdykoliv :) ). „Na cestu“ změn jsem ji vybavila elixírem esenciálních olejů Hanny Marie, který ji podpoří.

Nedávno mi volala, že jsem jí hodně pomohla, hlavně tím, že jsem ji „probudila“. „To ne já, já byla jen u toho,“ odpovídám jí. „Ale to bylo to nejdůležitější! Tehdy se všechno otočilo tím dobrým směrem!“ dodala.

Ač bylo moje setkání  s kamarádkou po letech výjimečné,  stalo se na něm  vlastně to, co s úctou prožívám s tolika jinými lidmi, kterým poskytuji důvěrný prostor duševní péče pro znovuzrození  jejich vlastní síly. Je to radost, i když se někdy pěkně „zapotíme“ :)  

 

Co tedy vlastně dělám, když  poskytuji důvěrný prostor duševní péče pro znovuzrození osobní síly?

Vytvářím prostor své plné přítomnosti pro druhého člověka s největším respektem k němu – k jeho jedinečnosti, jeho aktuálním pocitům a názorům. Dívám se na něho s velkou důvěrou ve  vlastní sílu, která potřebuje být (znovu) objevena, aby se mohla stát prospěšnou a  užitečnou v jeho životě.