(Post) Dušičkové variace

5. 11. 2020 | autor: Hana Poláková

Specifická atmosféra, která rok co rok přichází s tím, kdy se otevře brána mezi zdejším a jiným světem, a kdy je hranice mezi živými a mrtvými nejtenčí, pomalu doznívá.

Vlivem dech beroucích  hřbitovních scenérií se stovkami a tisíci pokorně zapálených světel za naše blízké zemřelé, i vlivem tajemných halloweenských obrazů, je dojata nejedna duše. A to nejen ta ze zdejšího světa, ale i ta, která už dříve odešla.  Tedy odešlo její tělo a ona teď přebývá v říši, o níž máme - my živí - mlhavé, ale nepochybné, jistojisté tušení.

Prostor otevřené brány mezi živými a zemřelými je pro oba světy důležitý. Zdaleka nejde jen o svátek zachování památky zesnulých a svatých (All Hallow´s Eve), kdy vzpomeneme a ve vzpomínce ustrneme. V tyto dny se víc než kdy jindy během roku vynořuje šance pro naplnění naděje (která je ale s námi stále, den co den) rozpustit karmické dluhy lidských rodokmenů.        

V dřívější (předkvantové) době přicházela naděje s prosbami a modlitbami živých za odpuštění dávných pozemských hříchů zemřelých v podobě odměny spočívající v náklonnosti zemřelých pro žijící. V průběhu věků dělali živí v tomhle „dušičkovém“ čase opravdu dost různé úkony, aby zajistili mrtvým klid, a pro sebe jejich sympatie. Co třeba?

Vydlabané dýně nebo tuříny jako lucerny se svítící svíčkou v oknech či ve dveřích– to známe - a pořád nás to baví! V současnosti dokonce čím dál víc!  Ale víte, že dýně lidé dávali na různá místa, aby duše zemřelých našly cestu domů? A co pootevřené okno? Necháváte? Aby se mohly duše vašich blízkých přijít za vámi podívat? A prostřete jim na stůl část své večeře, včetně božích kostí, napečených (ještěže z mouky) místo rohlíků? A pijete během těchto dnů jen studené mléko a kropíte se jim, aby  duše, na kterých vám záleží,  netrpěly v očistci velkými muky? Uf! Ta poslední zmiňovaná praktika je vážně středověká!! To chce pořádný výdech…

No ale i s touhle středověkou vykopávkou je pro všechny tyto praktiky typické záměrné a očekávané otevření prostoru pro navázání hlubšího vzájemného propojení mezi žijícími a zemřelými. Aby byl vytvořen prospěch -, i když v minulosti vedl tyto aktivity většinou strach. Ale duše obou světů se sebou prostě vždycky počítaly. A stále počítají. Jen jsme se přestali tolik bát. Už jsme naštěstí pomalu, ale jistě, prokoukli zhoubné vlivy soudícího a odsuzujícího (nejen, ale v našich končinách hlavně křesťanského)  konceptu očistce, pekla a ráje. A to je dobře. Moc dobře!

Abych ale neztratila nit s tou vynořující se šancí během „dušičkového“ času. O jakou šanci jde? O šanci změnit realitu hned ve třech časových rovinách najednou. Bez soudících a odsouzených. Od-puštěním konceptu viny se roz-pouští  (větší rychlostí než je rychlost světla) všechna vina. Neděje se tak primárně ze strachu a z touhy netrpět – tady ani tam -, ale z touhy roz-pustit konto viny předků (skutků, které neudělali a měli, i skutků, které udělali a neměli) bez očekávání odměny. Protože ta přichází sama o sobě i tak.

Pro mě (a určitě nejen pro mě) má podobu vnitřního stavu svobody, kterou mé duši nikdo nemůže vzít. Dává mi křídla, kterými se mohu přesouvat do minulosti i  do budoucnosti. Moje duše je volná a svobodně tvoří v přítomnosti. Dělá to s láskou. Cokoliv udělá pro sebe, udělá pro všechny. Pro ty, kteří jsou zde nyní, pro ty, kteří tady byli, i pro ty, kteří teprve přijdou. Jsme tu všichni společně a také najednou.      

Dušičkový čas dojímá nejednu duši a vytváří zvláštní mezičasí, během kterého se toho může hodně změnit. Ale fakt je, že hodně se toho  může změnit vlastně kdykoliv. V každém vědomém zastavení máme k dispozici možnost utvářet a transformovat. Tím získáváme křídla, která nás nesou do všech třech časů zároveň.

Podobné články

Chci dostávat blogové články od alchymistky života