O výživné esenci morfogenetického pole a taky zase trochu o včelách

8. 7. 2020 | autor: Hana Poláková

Nepochybuji o tom, že společenství, která mají v základu svého názvu slovo včela, je dlouhá řada.  Ale je mezi nimi jedno, s  kterým je můj život více než třicet let provázaný, přestože už do něho fakticky dávno nepatřím.  A právě tohle společenství nese jméno  VČELA-RAN.  Pro takové pojmenování měli jeho zakladatelé pádný -, a vlastně zcela prozaický důvod. Byli totiž ze Včelar. Tedy z kousku země na Moravě, kde na prahu jeho lidského osídlení bylo velké množství včel.  

Pokud z tvaru pojmenování VČELARAN  usuzujete, že je toto společenství společenstvím folklorním, usuzujete správně.  Ale počkejte prosím. Neuzavírejte hned svoje vnímání stereotypní konotací, kterou slovo folklor obvykle doprovází.  Byla by to škoda. Zvu vás na objevování dalších rovin, takže zůstaňte otevření… Tedy pokud chcete… Jde totiž o víc, než by se na první pohled zdálo - jakože tradice, zvyky, kroje, víno, cimbálovka a tak…

I když je i na této základní rovině, z které těží hlavně příručky turistického ruchu, nepochybně co obdivovat, mě dostává něco, co vážně nejde zbagatelizovat do žádné formy nesoucí obvyklý nádech bodrého moravského folkloru.  Je to něco širšího, hlubšího a jemnějšího zároveň. To, co je očím neviditelné, přesto zachytitelné, když se naladíte na morfogenetické pole, které všemu živému i (zdánlivě) neživému předává signály a informace. Když jste na signály tohoto pole vnímaví, budete s ním příznivě rezonovat - a ono ve vás. Je to jako byste se položili do neviditelné sítě, která celé vaší bytosti poskytne bezpečnou mateřskou náruč a kořenovou výživu, z níž se pak můžete sytit, ať půjdete na kraj světa či vesmíru. 

Tahle rezonanční zákonitost má všeobecnou platnost v každém prostoru, obzvláště tam, kde jsme napojeni na své kořeny nebo kde je cítíme. Jedinečné je, co nám vyživující rezonanční vliv spustí. Co vám – to tedy nevím. Ale chci se teď dostat k tomu, co mně…

Byla jsem před pár dny na setkání generací, které prošly společenstvím zmiňovaného VČELARANU za šedesát let jeho věku. Teplý letní podvečer uprostřed velké zahrady památkově chráněné usedlosti (kde je Včelaran doma), v ní rozkvetlé, sladce vonící lípy a přátelskost všech více či méně známých tváří napříč generačními vrstvami. Připomíná to atmosféru nostalgického návratu do minulosti? Možná.  Asi to k tomu i patří. V každém případě - vstoupila jsem do živoucího jádra morfogenetického pole, které Včelaran formuje.  Přičemž je to samozřejmě totéž pole, které zformovalo (a stále formuje) samotný organismus Včelaranu.

A pak to přišlo… Uslyšela jsem a celým tělem zaznamenala duvajový rytmus doprovázející místní sedlcké písně z dávných časů. Pro duvajový rytmus je typické velmi zvláštní brzdění, které je v podstatě neuchopitelné.  Vážně. Nemohou ho zachytit a běžnou notací zafixovat ani zběhlí etnomuzikologové. Jeho působení na člověka mě vždy fascinovalo. Svého času jsem lákala některé ze svých kolegů z řad etnologů i psychologů, ať to vysvětlí, ale nikoho se mi pro tuhle věc nepodařilo přesvědčit. Chápu. Nejspíš je to pro tu neuchopitelnost. Prostě se jim zdálo, že je to „haluz“. Dnes už je mi jasné, že dá-li se vliv duvaje  pochopit, tak pochopení musí přijít  z vrstev, které jsou (možná už ne tak daleko jako dříve, ale stále jsou) jaksi za hranicí. Za hranicí metodologie, která by se dala pokládat za objektivní a hodnou vědeckého poznání.

Ale zpět na setkání včelaranských generací pod lipou a k  mému prožitku s duvajem. Tenhle duvajový rytmus, když kontrabasista, houslisté a violisté (na postu kontrášů) vytvoří a houpavě jím drží rozvíjející se melodie jedinečných (tzv. bílovských) písní, na mě působí jako alchymické činidlo či odlétací rampa do jemnohmotného pole, odkud přichází esenciální výživa proudící přes fraktální mřížku (zaznamenávající, nesoucí a projevující specifické informace).  Mřížku či plástev, když už jsme u toho Včelaranu a včel.

Šťávu z této plástve vnímám jako posvátnou mízu. Má - stejně jako med, který je pokrmem bohů - důležitou roli pro žijící, mrtvé i ještě nenarozené. Přichází z pole univerzálního bezčasí.  A pro ty, kteří jsou (třeba jen na určitý čas) povoláni, aby vystavili svoje těla jako rezonanční desky signálům tohoto pole, se stane darem, ale i závazkem. Být součástí společenství, které se po včelách jmenuje, znamená stát se (vědomě či nevědomě) strážcem a tvůrcem této vzácné výživné esence.

Ten prožitek mě znovu absolutně přesvědčil. O to více, když nebyl sešněrovaný pódiovými scénáři (byť úžasnými). Jako na velkém formátu poznávám, jak všichni takto „dotčení“ dýchají ve vzájemném propojení  svým jedinečným rytmem a vytvářejí souladnou harmonii podle neviditelného scénáře. Stejně jako včelí společenství. Duvajem ve zpěvu a tanci generují množství energie houpavého mateřského bezpečí pro všechny.  Zpomalují čas, aby samo Univerzum mohlo pořádně oddechovat a ve vzniklých pauzách „ničeho“ mohlo v hloubce svého nitra shromažďovat kreativní potenciál pro Život na Zemi.  

Tady bych mohla skončit. Ještě mě ale napadá, že optikou genových klíčů jsme na místě, které je spojeno s našim Vyšším záměrem. S oblastí, která stojí v životě za vším. Nakolik jsme schopni v úctě respektovat kulturu svých předků současně se schopností a odvahou překročit její omezení, natolik se cítíme s životem v našem těle v souladu. Z tohoto místa se odvíjí pocit naplnění na všech úrovních života. Ač jsme všichni součástí dokonale organizované neviditelné celoplanetární plástve, v lidských společenstvích bývá souhra často překrytá  velkými vrstvami stínů. Prosekat se jimi a neuzavřít svoje srdce nebývá snadné. Proto stojí vždycky za povšimnutí,  jak s našimi předky a s aktuálními strážci jejich odkazu rezonujeme. Jak se nám daří v jejich morfogenetickém poli a jak nás jeho míza vyživuje? Vážně jde o víc než jen o ten příslovečný „folklor“ :)         

Podobné články

Chci dostávat blogové články od alchymistky života