Panika (o ní, s ní i v ní)

13. 9. 2019 | autor: Hana Poláková

I po těch deseti letech, co se s Panem známe, je to stejně občas docela těžké. Vzbudit se v noci vytržena panickou hrůzou a sledovat, jak mým tělem procházejí vlny děsu v podobě bušícího srdce a touhou běžet a běžet, je fakt náročné. Hrůza, že přicházím o „svůj“ život, je vlastně archetypální hrůzou o Život jako takový. Je v něm strašidelná, děsivá hrůza všech těch, kteří kdy nějak o život bojovali (a v tomhle boji o život také ledaskdy přišli). Třeba jako tady na blízkých rozlehlých slavkovských polích prolitých krví desetitisíců vojáků v bitvě „slavných“ tří císařů. Stopy této hrůzy jsou tu cítit pod každou hroudou.

Mám strach. Hrozivý strach. Nechci to! Chce se mi z toho utéct... Ale ne, neuteču! Není kam. A také už to znám… O život mi nejde, takže umožním panickému strachu projít přes mé tělo, ať se jeho dávka uvolní z morfického celoplanetárního pole. Nohama se pevně dotýkám země a dýchám. Je – a to je úžasné – já dýchám! Ladím se na svůj dech a tak nabírám dynamiku téhle náročné vlny. Před malou chvílí pro mě byla ještě tříštivá, skoro jsem se v ní topila, ale teď už jsem na ní a také v ní. Jsem jí. Přestávám se bránit a dovoluji panice, aby mnou „jen“prošla. Dýchám a umožňuji strachu vyplout napovrch. Netvrdím, že to není náročné. Je. A tentokrát tedy dost. Následuji vibrující srdce a svým tělem pohybuji jako při tanci.  Je mi už výrazně lépe.

Ze sady Bachových esencí si dávám Aspen. Lidé, kteří tuto esenci potřebují, prý mají „o jednu vrstvu pokožky méně“. No řekla bych, že ano. Jde prostě o senzitivní prostupnost do subtilnějších úrovní vědomí, atmosféry určitých míst a situací, která má svoji odvrácenou tvář v podobě nevysvětlitelných strachů a takového toho neurčitého „osikového“ (až panického) chvění. Navíc – i z mé osobní historie - jsem typickou nositelkou symptomů paniky. V necelých dvou letech jsem prožila úmrtí babičky. Vedle mé mámy, která chodila do zaměstnání, pro mě byla tou nejbližší vztahovou, mateřskou osobou. A když ji navštívila smrtonosná mozková příhoda, chovala mě v loktuši na svých zádech, a tak jsem to prožila tělo na tělo v jednom společném aurickém poli s ní.

Ale ještě zpět k esenci Aspen. Její proměňující potenciál je stavem nebojácnosti ve smyslu jisté připravenosti se odvážně pohybovat i v neběžných sférách vnímání… Takže esence Aspen. Dávám si ji a dýchám. Svým dechem ladím své tělo pomalu, ale spolehlivě, s  doznívající vlnou panické hrůzy. Srdce i tep se zklidňují. Chvěju se, ale dokážu už ze svého středu pozorovat, jak mým tělem prosakuje (naštěstí jen) v malých dávkách hrůza uložena ve stínových vrstvách lidské DNA, které ani nemusím rozumět. Ale zároveň se ptám, čím jsem já sama mohla boha Pana, s jehož jménem se pan-ika a pan-ický strach spojují, z jeho spaní probudit, že se mě „zmocnil“ a poslal na mě tohle „šílenství“?  

Totiž on bůh Pan posílá na lidi hrůzu, jen když ho svým neopatrným počínáním někdo z odpočinku vyruší a vzbudí -,  a to třeba i v poledne. Jinak je velice přívětivý… No vždyť je také (i ve svých jiných variacích, třeba jako Zelený muž) zástupce archetypu lidské jednoty ze Zemí!  Zosobňuje tajemnou přírodu, a proto mu lidé v dávných dobách nosili oběti na odlehlá místa, aby je a jejich jakékoliv hospodaření ochraňoval.

Říkám si: jít za Panem na odlehlé místo a přinést mu oběť… Co to znamená?  V každém případě - jít za ním. Chtít se s ním setkat, i přesto, že mám strach. Uvidět ho a přijmout i s růžky, kterých se jeho matka zděsila, a proto svého syna hned po porodu odložila. Jeho otec si myslel, že „to“ vyřeší, když tohohle synka v kozlí kůži zanese do společnosti těch „nejvyšších“ božstev. Ale ani to nevyšlo. Byl zavržen. Takže ve své přirozenosti nikým nepřijatý Pan zmizel v lesích a žil sám v ústraní - a žije tam dodnes. Jenže ještě ve větším ústraní, než kdykoliv dřív, kdy byli lidé jaksi samo sebou naladěni na tep a frekvenci Země, včetně její divokosti, tajemnosti a nevyzpytatelnosti.

Dobře. Setkat se s Panem a přijmout jeho rohy. Přijmout ho s rohy, které možná děsí, ale přinášejí sílu. Plodivou, která život dává, i osvobozující, která člověka zachraňuje a osvobozuje z jakékoli hrozící katastrofy. Přijímám. Dávno už nade mnou ztratily moc hlasy velící - „nezlobit se“, „nefňukat“ a „být zticha“ - takže nejenže s tím nemám problém, ale můžu ho i svou pozorností upřímně zahřát a pohýčkat. Prostě obětovat zdánlivé pohodlí a pobýt ve své náruči s kouskem odstrčeného děsu (nejspíš z bolestné události mého života nebo z života mých předků), i když se mi to právě moc nehodí. Přece když už se mu - tomuhle odvrhnutému bůžkovi Panovi - dívám do očí, nebudu ho uplácet nějakým dárkem a žadonit, ať se o mě (a „má stáda a hospodářství“) postará nebo tak něco… Tedy ve smyslu - hlavně ať neděsí -, a je klid… Ne, ne. Když už se mu dívám do očí, vnímám, že stačí „pouze“ tohle. Ochota přijmout ROHY a vzít si zpět horkou, děsivou energii, která mě kdysi přišla zachránit, a já ji nechala (spíše můj instinkt) zamrznout, protože v hrozící situaci bylo zamrznutí ještě geniálnější možností, jak nevnímat nesnesitelnou bolest a hrůzu. Takže i tohle beru.  Je potřeba ocenit obojí.

Ale do ústraní stažená panická energie nezmizí docela nikdy, alespoň ne do té doby, dokud nebude zpět přijata, aby mohla uvolnit (nejen) z mého těla zamrznuté napětí.  Je tu. Energie, která děsí, ale obnovuje. Její rozměr sahá daleko za můj osobní příběh a napojuje mě do mytického příběhu, který je příběhem Člověka na planetě Zemi. Přichází, aby přehrávala události našich příběhů tak dlouho, aby to, co bylo v čase zamrazeno, bylo z našich jednotlivých těl a z těla celoplanetárního, uvolněno a vyléčeno.

Pan (jako archetypální zástupce životní síly) se svým panickým děsem nepřichází, aby nás trýznil. Je vlastně našim spojencem. Spojuje nás s  životadárnou, obnovující přírodní silou. Propojuje nás s Životem, když se od něho - každý „po svém“ - v našich různých osobních hrách vychylujeme. Když se vystavujeme stresu, jako by šlo o život. A ono nejde. Když už to s ním (s Životem) není v souladu (nebo ani nikdy nebylo).  Když v sobě držíme něco zamrznutého. Nejen staré bolesti a obrany, ale i z nich a na nich vybudované představy a postoje (třeba jinými skvěle oceňované). Dost možná v tuhle chvíli celkově neprospívající způsob vztahu k sobě, k jiným, k Životu jako takovému. To pak můžeme (i z tzv. dobrých, ušlechtilých a požehnaných důvodů) hrát bitvu tří císařů (snahy našeho důmyslného ega) - a ani si toho nestačíme všimnout...

Zkrátka - panický strach se svojí náhlou energií dodává palivo na cestu naší osobní i planetární transformace, během které je přetavována zamrznutá hrůza v hluboké uvolnění, hřejivou jemnost a radost. Nojo - voda a oheň - alchymie života... :)

Zažívat panický strach i s jeho průvodními fyziologickými symptomy může být ale opravdu velice náročné. A přijmout tento druh strachu a také s ním (třeba jen malinko) zůstat,  je - v situaci, kdy je jím člověk  zaplavován - ještě náročnější. Vyžaduje to nejenom odvahu, ale i jistou zkušenost, jak obtížný tok energie prožít, „monitorovat“ a následně integrovat. Takže pokud se vás to týká – vždy respektujte svoje hranice a buďte k sobě a k vašemu tělu v první řadě vlídní a soucitní. Ostatně - trpělivým rozvojem ohleduplné, laskavé vnímavosti osobní i celoplanetární proměna nejen začíná, ale také se jejím prostřednictvím krok za krokem děje. 

Podobné články

Chci dostávat blogové články od alchymistky života