Co jsem uviděla ve zvětšovacím skle pod bolestí z přetrvávajících otázek

Jistě tu zákonitost znáte také… Na jevy, které se nacházejí v naší blízkosti, obzvláště na živoucí procesy, kterých jsme součástí, aby si vzal člověk lupu -, když na ně chce pořádně uvidět… 

Uplynulo devět měsíců ode dne, kdy jsem se naposled rozloučila se svým tátou – před tím, než navždy odešel za obzor známé krajiny, které běžně říkáme život.  Byly to silné momenty –  a ten, kdo už takové se svými blízkými prožil, ví, co to znamená „silné“… Poslední objetí a poslední vědoucí pozdrav si s žádným jiným objetím ani pozdravem nespletete. Uběhlo devět měsíců vědomého truchlení, pokorného (ná)sledování tohoto moudrého procesu. Devět měsíců toku otázek, na jejichž většinu odpovědi nepřicházely – a já je ani nehledala, protože důvěřuji Stvořiteli. Zkrátka odpluly na vlnách všudypřítomného mystéria života a smrti.

Ale pak tu některé zbývaly. Otázky, které jsem vnímala, že jsou tady pro mě, že si žádají moji pozornost. Za devět měsíců, kdy jsem s nimi pobývala, rozjímala nad nimi a s nimi, dozrály…  Doba tak akorát na to, aby něco dozrálo, viďte? A doba zároveň dost dlouhá na to, abych přestala naléhání otázek donekonečna odkládat. Takže jsem v jednu chvíli vyslyšela svůj vnitřní hlas, který mě zavedl do požehnané přítomnosti vzácné ženy Katky Grofové, a ta mi umožnila na otázky odpovědět – tedy lépe – umožnila mi tyto otázky “pochopit“… Vydala jsem se s ní pozadu napříč posledními devíti měsíci do brány tátova odchodu a našeho loučení se mnou a s celou rodinou. K mé přetrvávající bolesti, „že takto jsi odejít neměl, tati… Cožpak to nemohlo být jinak? Možná se dalo lépe připravit, kdyby… Kdybychom více mluvili… Mluvili o smrti, jejímž blížícím příchodem jsi nás nechtěl zraňovat, a my tebe také ne… Jsem obstoupena mně tak známou atmosférou tvého mlčení. Nikdy jsi neměl rád příliš mnoho řečí a mlčenlivost jsi nosil jako košili na pátek i na svátek… Ale možná jsem mohla něco udělat jinak já…“  Mohla? Měla?  Tyhle otázky zůstávají a zavedly mě i s jejich bolestnou příchutí sem, do lůna porozumění tomu, čemu vlastně porozumět nejde. Paradox. Ano, až se otázky vyčerpají, porozumění může přijít v paradoxu. A z tohohle místa už to „vidím“… Vnitřním zrakem to vidím – jako přes zvětšovací sklo…  Jsem v srdci prožitku a zřím ten vzkaz za zjevným paradoxem, jak moudré je poslouchat mlčení.  „Takový jsi byl, tati, a takový jsi odešel…“ Chápu a vlastně vždy jsem to chápala. Je přece zvláštní, ne-li nemožné mluvit o něčem, co nelze slovy sdělit.

Vnitřním zrakem vidím tento paradox jako minci. Její jedna strana je potištěna možná strachem a obavou vyjádřit se (sebe). A její druhá strana nese punc respektu ke slovům – a také k jejich nicotnosti – vzhledem k prožitku plynutí životního děje. Zrovna před pár dny jsem četla půvabnou báseň Michala Čagánka: „Budiž odpuštěno slovům, že musíme je mluvit, že musíme je psát na úkor lásky, která je slovem svého hlasu…“

 Vyjádřila jsem se o dvou stranách mince. A co je potom mince sama? Mince sama je hlubokým přijetím. Být v dané (a v každé následující) chvíli samotným vědomím, láskou, která je slovem svého hlasu…  Nestát se vězněm situace, utkané z přediva představ a dodatečných soudů mysli, jak by to mělo být. Nezůstat zajatcem situace, vytvořené představami zabalenými do obalu z obrazů, které jsou oproti tomu, co život opravdu chce, pouhým klišé (ať už módní záležitostí či zastaralou snůškou rad).  Prostě prožívat naše setkání s životem, jaký je. A to i s  bolestí příchozích otázek pochybností, protože to ona – ta vtíravá bolest – často otevírá stavidla ještě hlubšímu přijetí našeho života.  

Nejdříve jsem si myslela, že to, co jsem našla ve zvětšovacím skle pod bolestí z přetrvávajících otázek, je dar odvahy „udělat příště něco jinak“. Asi ano.  Dává to smysl.  Přece se mi vracely myšlenky, jestli jsem neměla udělat něco jinak.  A já cítím velký příliv odvahy. Ale popravdě – ještě více než chuť udělat příště něco jinak, teď vnímám chuť jít životem zase otevřená –  a možná právě znovu tichu mlčení, bude-li se chtít život projevit právě takto.